Newyorské Metropolitní opeře slouží ke cti, že při dramaturgii svých přímých přenosů nespoléhá jenom na osvědčené trháky. Tentokrát z nejsoučasnější tvorby vybrala zvlášť výtečně. I když s L'amour de loin, první ze čtyř oper finské skladatelky Kaiji Saariahové, překládanou u nás jako Láska zdaleka, zas tolik neriskovala.

Láska zdaleka totiž od světové premiéry na salcburském festivalu v roce 2000 prošla například Paříží, Bernem, Londýnem, Lincem a Quebekem, získala nejrůznější ceny a v roce 2011 taky Grammy za operní nahrávku.

Čtyřiašedesátiletá Saariahová dostala dva čestné doktoráty a bývá kritiky ceněna stejně vysoko jako ruská skladatelka Sofia Gubajdulinová. Od svých třiceti let žije v Paříži. Našla tam i libretistu své operní prvotiny, libanonského exulanta Amina Maaloufa. To už vstřebávala silný dojem z Messiaenovy opery Svatý František z Assisi, vzniklé rovněž na básnický text.

Během finských i zahraničních studií vyzkoušela nejrůznější druhy hudby včetně počítačové, postupně si ale vytvořila svůj operní styl zvlněného hudebního vyprávění bez uzavřených čísel, rámovaného jen jednotlivými dějstvími. Její opera Láska zdaleka svým námětem i tvarem mnohým připomíná Wagnerova Tristana a Isoldu nebo Debussyho Pellease a Melisandu, autorka sama jmenuje mezi svými láskami i Její pastorkyňu od Leoše Janáčka.

U nové inscenace se hodně psalo, že je to po 115 letech teprve podruhé, kdy se v Met představuje skladatelka. A díky debutující dirigentce Susanně Mälkkiové vůbec poprvé, kdy se zde v těchto úlohách po závěrečné oponě objímají dvě ženy. Sedmačtyřicetiletá Finka je i šéfdirigentkou helsinské a dirigentkou losangeleské filharmonie.

O úspěchu Lásky zdaleka ale rozhodují opera sama a její jevištní ztvárnění. Příběh lásky francouzského truvéra z 12. století Jaufrého Rudela ke vzdálené hraběnce Clémence, o které mu Poutník pouze vypráví, neobsahuje krom těchto tří postav a jejich promluv už vlastně nic. Všechno se musí vyhrát, tedy vyzpívat.

Basbaryton Afroameričana Erica Owense (Jaufré) i hlasy obou Američanek, soprán Susanny Phillipsové (Clémence) a mezzosoprán Tamary Mumfordové, ideálně znějí ve všech polohách, jsou technicky bezchybné a v přímých přenosech už vyzkoušené.

Met ovšem dosud své návštěvníky hýčkala výběrem nejvhodnějších typů pro ucho i oko. Tentokrát truvérství rozložitého Owense přestane být nepřípadné, až když se soustředíme výhradně na zpěv.

To obě sólistky prociťují každé slovo a vrcholem výrazového umění je milostná báseň, kterou za vzdáleného Jaufrého přednáší Poutník − při salcburské premiéře tato role patřila Dagmar Peckové.

Jestliže na první poslech si detaily z hudebního proudu zapamatují asi jen nejnadanější posluchači, pak náladové souznění a soucit s milenci, kteří se spolu uvidí až několik okamžiků před Jaufrého smrtí, jsou pro běžně vnímavé návštěvníky nejen dostupné, ale překvapivé a obohacující.

Málokdy režisér a scenárista umocňují hudbu i slovo tak básnivě, nepopisně, celistvě a úsporně, zkrátka krásně, jako tentokrát Kanaďan Robert Lepage − mimochodem spolupracovník rockera Petera Gabriela či souboru Cirque du Soleil − a Američan Michael Curry. Moře z bezpočtu světel, nad nimiž ze sboru vykukují jen tváře, by mohlo být logem celé inscenace.

V kině Světozor zůstaly asi dvě třetiny míst prázdných, nejvíc v dosavadní historii přímých přenosů. Není divu, když ani Leoš Janáček dodnes není doma prorokem.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist