Výstava malíře Jana Merty v Praze je zalidněná, jeho životopis vyprávějí fotografie

Rozčarování nad tím, že divák před tajemnými obrazy Jana Merty nepochopí ani polovinu zamýšlených obsahů, mírní nejméně tři věci. Za prvé jeho rafinovaně barevné, nepřeplněné malby působí podvědomě a je snadné dosazovat si vlastní asociace. Za druhé autor není skoupý na slovo a nikdy nedává obrazu název Bez názvu. A především: stále zbývá hodně Mertových děl, která se dešifrovat podaří a pak přinášejí značné potěšení.

Velkolepou výstavu, již čtyřiašedesátiletý malíř nazývá "první pozdní maturitou", připravila Galerie hlavního města Prahy v prostorách Městské knihovny. Spolu s ním, ale především o něm vystavuje fotografická dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák.

O generaci mladší autoři vytvořili na začátku výstavy "špalír" z desítek černobílých snímků, kterými líčí Mertův životopis. Lakonické, stroze objektivní fotografie budují kult umělce, ale současně jej s lehce cimrmanovskou horlivostí ironizují.

Snímek někdejší šumperské porodnice, kde se Jan Merta narodil, střídá vyfotografovaná autentická dřevěná postýlka, v níž spal, fara v Liberci, kde rodina evangelického kazatele a malířova otce žila, staré rododendrony ve farské zahradě, základní škola, van Goghova reprodukce na stěně liberecké knihovny, která malého Mertu ovlivnila, a potom první ateliér, druhý, třetí…

Nasazení fotografů je obdivuhodné. Z jediného možného pohledu nasnímali podkrovní okénko Mertova dětského pokoje, ale také Zimní palác někdejšího Leningradu, kam začínající malíř odjel v polovině osmdesátých let na studijní pobyt.

Oko za oko

Dalších 5
fotografií

Nejzajímavější snímky souvisí s konkrétními Mertovými díly. Fotografové vypátrali například chodbu se schodištěm lemovaným kašírovaným "soklem", jejž malíř jako svou dětskou vzpomínku obsesivně maluje.

Jan Merta na oplátku monumentalizoval několik drobných fotografií Jasanského s Polákem. Na plátno přenesl například jejich tlampač na stožáru. Podstatně větší část rozlehlé plochy galerie však patří výhradně Mertovým pracím.

Merta se k obrazům vrací, často přemalovává i plátna, která byla několikrát vystavena. Známé obrazy se proměňují nebo také přibývají jejich varianty. Výstava například ukazuje tři parafrázované Rembrandtovy autoportréty s vyškrábanýma očima.

Jde o návraty k dětskému hříchu − čtyřletý Jan si listoval knihou s reprodukcemi a Rembrandtovu podobiznu rozškrábal hřebíkem. Dospělý Merta tu "barbařinu" odčiňuje. Podobiznu nizozemského mistra maluje v nadživotní velikosti − fascinován nejen svou vzpomínkou, ale také výjevem oslepeného Rembrandta.

Vyplouvající rané vzpomínky, na které umělec nabaluje nové významy, jsou častým motivem. Jeden z nejuhrančivějších, přitom nikoliv největších obrazů přehlídky je čtyři roky starý Průvodce. Tím se stal blonďatý chlapeček se zaťatými pěstičkami oblečený v červené košilce zastrčené do punčocháčů. V jedné pěsti cosi svírá. Mertův Průvodce je patrně malbou na plátno přenesená fotografie s věrně zachyceným poledním sluncem, ale zlověstně abstraktním pozadím rozděleným béžovou a černou barvou.

Dětských motivů je na výstavě několik. Obraz plešatého, vyjeveného mimina se sarkasticky nazývá Na prahu kariéry, zato zpodobnění spícího děcka pod černočernou oblohou má poeticko-hororový název Hvězdy chtějí tvou hlavu, Richarde!. Navíc svou kompozicí připomíná Mertův proslulý obraz V jeho kůži (E.T.). Deset let stará malba zobrazující filmového mimozemšťana na operačním stole zabírá celou stěnu galerie.

Poměrně novou pozicí Jana Merty jsou objekty a instalace. Drobné objekty z drátů, překližek nebo třeba květináčů završuje největší instalace nazvaná Napětí. Imitace elektrického vedení, které připomíná také šňůry na prádlo, prochází zdí mezi dvěma místnostmi.

Na rozdíl od devadesátých let, kdy Merta maloval převážně svět předmětů na hranici abstrakce, v nichž byla lidská přítomnost jen tušená, symbolizovaná například kusem oděvu, je současný umělcův styl zalidněný. Postavy nebo jen fragmenty lidí mohou být docela konkrétní, jako na obraze Oči (Adrieny Šimotové).

Naopak blízko abstrakci se ocitá série Špinavý sníh nebo dvě plátna oltářních rozměrů nazvaná Duch skládky a Šerosvit skládky. Jen název odhaluje ve tvarech navršené pytle s odpadky, které se v rembrandtovském duchu jeví spíš jako cosi nadpozemského. Možná je to další splátka dluhu za poškrábanou podobiznu.