Co abych tě, drahá, oběsil? Pechlát ve Spalovači mrtvol hraje fanaticky snaživého kariéristu

Spalovač mrtvol je zásluhou hororového filmu z roku 1968 od režiséra Juraje Herze tak proslulou látkou, že jakékoliv další adaptace původní novely Ladislava Fukse musí dopředu počítat s přísným metrem. Národní divadlo v Praze neprohloupilo, když teď Spalovače zadalo hostujícímu režisérovi Janu Mikuláškovi. Ten jej spolu s Martou Ljubkovou i zdramatizoval. Premiéru česká první scéna uvedla minulý týden na jevišti Stavovského divadla, dnes proběhne první repríza.

Osmatřicetiletý Mikulášek, který je kmenovým režisérem pražského Divadla Na zábradlí a jehož Zlatá šedesátá se před třemi lety stala Inscenací roku, našel způsob, jak černou komedii o horlivém zaměstnanci krematoria v době nastupujícího nacismu ozvláštnit a přitom věrně odvyprávět.

Divadelní režisér kvůli slavnému filmu nemohl počítat s tím, že divákům vezme dech bestiální pointou, protože tu všichni znají. Nadto se musel popasovat s nevyhnutelným srovnáním představitele hlavní role Karla Kopfrkingla s jeho geniálním filmovým předchůdcem Rudolfem Hrušínským.

Abych tě, drahá, oběsil

Dalších 6
fotografií

Mikulášek vybral typově zcela odlišného herce. Místo někoho podsaditého, uhlazeného, s kapříma očima zvolil vysokého plavovlasého Martina Pechláta. Oproti filmovému manipulátorovi, který nonšalantně deklamuje sugestivní monology a mužům vytrhává doutníky z úst, je Pechlátův Kopfrkingl fanaticky snaživý slaboch a kariérista, který se přemírou slov utvrzuje ve své čím dál vyšinutější "pravdě".

Jeho žena, které říká Lakmé nebo také "nebeská", je v podání Pavly Beretové též kontrastně jiná, než jak ji představovala Vlasta Chramostová ve filmové adaptaci. Lakmé podle Beretové není pokorně úslužná, nýbrž rozesmátá, žádostivá žena, která polidšťuje vizáž svého funebráckého, přesto milovaného manžela.

Mimochodem, Chramostová se touto tragickou postavou musela na dvacet normalizačních let nedobrovolně rozloučit s veřejným vystupováním. Stejně jako její manžel a kameraman filmu Stanislav Milota.

Kapička německé krve v žilách Karla Kopfrkingla a položidovský původ jeho ženy na pozadí vzmáhajícího se nacistického režimu jsou pouhé okolnosti strhující studie o psychologické proměně člověka.

Jako svůdce, elegantní a chlípný přítel Willy, člen NSDAP, který musí Kopfrkinglovi připomenout jeho německý původ, v inscenaci vystupuje skvělý Vladimír Javorský. Je výmluvný a vtipný, byl by výtečným Mefistem, kdyby zde ovšem vůbec bylo nutné svádět boj o duši.

Hlavní hrdina ale není ani trochu Faustem, vůbec žádné morální dilema si nepřipouští, jen si zdůvodňuje své podlehnutí.

Drastický závěr, k němuž se děj blíží stále rychlejším tempem jako voda ve výlevce, umocňují groteskní scény, při kterých se nelze nesmát − předvánoční zabíjení kaprů místo hlavy rodiny u Kopfrkinglů obří katovskou sekerou obstarává sousedka Anežka. Děti krvavou scénu na rozdíl od otce s potěšením sledují a později i ony němě otevírají tlamičky jako kapři před popravou.

Režisér také zrychluje proměnu scén, k čemuž si pomáhá zdvojenými i ztrojenými rolemi. Pouze Martin Pechlát, jenž na jevišti stojí od první do poslední minuty inscenace, hraje jen hlavní roli. Jeho text však tvoří možná tři čtvrtiny mluveného slova vůbec.

Jak herci okolo něj stále rychleji přeskakují z role do role, stejně rychle se mění i scény a přitvrzují též Kopfrkinglovy postoje. Ze slabocha se stává pán s vědomím nejen nedotknutelného vládce krematoria, ale také zasvěcence tajného plánu na plynová žároviště.

Ze všech jeho úctyhodně znějících proslovů o lásce a zodpovědnosti k rodině a o vznešené a osvobozující smrti a lidském soucitu nakonec ve vzduchu zůstanou viset dvě věty ze začátku a z konce představení. Zatímco v první scéně se jako úzkostně starostlivý manžel a otec svěřuje ženě: "Já mám pořád pocit, že pro vás dělám strašně málo," na konci se s děsivým sarkasmem ženy ptá: "Co abych tě, drahá, oběsil?"