Knižní tipy: Příroda je zahrada pro všechny, stačí tiše vejít

Pochváleno budiž kambrium a umění chůze
Karel Žák, Václav Cílek a kol.: Křivoklátsko − Příběh královského hvozdu
2016, Nakladatelství Dokořán, 318 stran, 599 korun

Lesní moře rozčísnuté Berounkou, jen místy narušené lidskými výtvory, nemá v českém vnitrozemí obdoby. Čarovné Křivoklátsko se dočkalo dosud nejzevrubnějšího mezioborového portrétu, který jeho 630 kilometrů čtverečních sleduje od životodárného údobí kambria až po chataření a nápady zalít údolí Oty Pavla přehradou. Mocně uchvacující kraj skrývající na podzim desítky šarlatových dubů, jež opěvoval americký klasik ekologie Henry David Thoreau, však nedýchal zelení vždycky. Co bylo ve středověku královskou honitbou a dějištěm diplomatických jednání vedených dneska na golfu, stalo se za panství Fürstenberků "továrnou na železo" a domovem tradičních řemesel. Teď je Křivoklátsko "jen" biosférickou rezervací UNESCO se statutem pouhé chráněné krajinné oblasti, ale mnozí vroucně pracují na tom, aby bylo vyhlášeno národním parkem. Snad nás to povzbudí v časech, kdy je umění chůze jako nejrychlejší cesta k sobě samému skoro na vymření.

Svěř se Britské Kolumbii a doufej v očistu
Lajla Rolstadová: Vlčí ostrov
2016, Kniha Zlín 2016, přeložila Daniela Mrázová, 244 stran, 349 korun

Váží sotva padesát kilo i s postelí, a přece se zmítá v tolika depresích, že by se jich ráda zbavila bez chemické medikace. Norka Lajla Rolstadová si naordinovala vnitřní posilování na odlehlém kanadském ostrově, kde se snaží napodobit Thoreauovu léčbu "srubem a jezerem", a v příští sezoně brázdí okolí coby beatnička-začátečnice. Jenže osamělé holky "na cestě" to mívají těžší. Přírodu Britské Kolumbie, jíž se dá svěřit bolavá duše, jako útočiště vyhledávají i osoby s lecjakými pnutími, které s autorčinou křehkostí neladí. Proč jí to jde hůř než Thoreauovi a Jacku Kerouakovi, ačkoli nemoc na rozdíl od nich veřejně přiznává? Především tu není úplně sama. A po neúspěchu se steampunkovým fantasy se pustila do psaní deníku, jehož slabiny jsou rovněž zjevné: vše, co nazdařbůh pospojuje čárkami, ještě nutně není kerouakovská očista vychrlená na roli nekonečného papíru.

Jsme jen pozdní větvička obřího stromu
Gottfried Schatz: Kouzelná zahrada biologie
2016, Nakladatelství Vyšehrad, přeložily Alena Gremingerová a Bohumila Ruth Finkelová, 144 stran, 198 korun

Devatenáct esejů rakouského biochemika promýšlí postavení člověka − pozdní větvičky na stromě života − v řádu přírody až na buněčné a bakteriální úrovni. Drobné texty dávají na srozuměnou, že za mikroskopem stál polyhistor, jemuž byly blízké půvab klasické beletrie i kouzlo kruhové kompozice. Schatz vypráví o vegetariánech a masožravcích, o sociogenetických příčinách bisexuality nebo o tom, jak si zanášíme mozek bláboly o politické korektnosti a přitom tragikomicky vysáváme pozemské zdroje, jen abychom přeměnili kilojoule spálené ropy na tutéž jednotku potravy. Fascinuje ho vědomí, že o zázraku života víme stále tak málo, a naplňuje ho to úctou. Nad autorovým přístupným, až pohádkově průzračným stylem čtenářské srdce pookřeje blahem a naše mitochondrie − které až do loňské smrti studoval − se s novou energií pouštějí do úkolu přežít.