Přeli jsme se o Karla IV. a báli se o Karla Gotta

Končí rok Karla IV. Sedmisté výročí jeho narození bylo kulturní událostí roku. O Karlovi se mluvilo všude, kus jeho života se dočkal televizního zpracování (nepovedeného), Národní galerie uspořádala skvělou karolinskou výstavu ve Valdštejnské jízdárně… A hlavně se o Karlovi diskutovalo.

Prali jsme se o jeho význam v dějinách a ptali se, v čem nám největší Čech a jeho pohled na svět mohou dnes pomoci. Co nám z té dálky vzkazuje?

Odpovědí bylo spousta, ale dvě se vracely:

Karel byl pragmatik a pro prosazení svých zemí i sebe sama dokázal dělat kompromisy, které šly i za hranu etických norem (přivřené oči při židovských pogromech v Norimberku), Karel byl ale také náboženský idealista, věřil ve vybudování jednotné říše hodnot, směřoval k otevírání horizontů, ne k jejich obrannému uzavírání, k němuž se dnes ze strachu často uchylujeme my.

Zatímco zaujatá veřejnost se o toto přela, společnost se strachovala o jiného Karla. "Zlatý hlas z Prahy", Karel Gott, se pral s rakovinou a nejenom jeho fanoušci tento boj prožívali osobně.

Znovu se rozproudila diskuse na téma, jak silným pilířem české kultury slavný zpěvák je a co se stane, až jednou vypadne z popkulturní pyramidy, jejímž centrem je posledních čtyřicet let. Gott je profesionál, ale také symbol inertnosti, která překoná všechny režimy, "idiotem hudby", jak kdysi Gotta nazval Milan Kundera, když chtěl naznačit, v čem spočívá umrtvující podstata zlatého hlasu zábavy bez vnitřního názoru.

Strach o Gotta vyvrcholil jeho pěveckým návratem a dalším Zlatým slavíkem. Při jeho předávání se pak ukázalo, kde jsou limity české showbyznysové party: přijetím xenofobních dunivých odrhovaček Tomáše Ortela, který skončil za Gottem na druhém místě, se nedal hlas lidu, jak tvrdili někteří, nýbrž jen normalizačnímu alibismu, z něhož větší část české popové hudby pořád ještě žije.

Znovu se tak vrátila otázka politické angažovanosti, kterou oživil petiční protest mnoha českých umělců proti stupňujícímu se zpupnému jednání prezidenta republiky. Zdá se, že česká kultura znovu objevuje bytostné propojení se společností. Umělci tu nejsou od toho, aby lidi po práci pouze bavili (!), jak po předávání státních vyznamenání explicitně vyjádřil Miloš Zeman, nýbrž proto, aby společnost nutili k přemýšlení, a vtahovali tak lidi do hledání odpovědí. Spojení "angažovaný umělec" je v Česku už navždy nadávka. Umělec aktivní, který citlivě vnímá, co se ve společnosti děje, je však prakticky totéž a jen málokdo by při takové charakteristice protestoval.

Končící rok byl samozřejmě plný velkých koncertů, hráli tu legendární AC/DC, kapela Lucie jela šňůru ke svým třicetinám, Česká filharmonie hrála s dirigentem Gergijevem, český pianista Lukáš Vondráček vyhrál slavnou Mezinárodní klavírní soutěž královny Alžběty, v Praze vystavoval čínský disident a světově populární umělec Aj Wej-Wej, který se do
Prahy vrátí.

Mladí filmaři odmítli točit komerci, a tak se objevilo několik zajímavých filmů.

Bylo toho tolik, jako každý rok. Letopočet 2016 se ale bude vymykat zmiňovaným oživením občanského rámce umění. Poznáním, že umění nemá jen relaxační, ale i reflexivní a politickou funkci.

A že kultura se nedá ze společnosti jen tak vypreparovat a že její hlavní rolí není hladit a tišit lidi.