Svatá země s tváří z betonu. Nový film zachycuje, jak Josef Koudelka fotil zeď v Izraeli

V Izraeli původně fotografovat nechtěl. Vždy měl pocit, že mu stačí Evropa. Světoznámý fotograf a člen prestižní agentury Magnum Photos Josef Koudelka se však ve Svaté zemi potkal s vlastní středoevropskou vzpomínkou. Fotografovat se tu rozhodl poté, co spatřil betonovou zeď, kterou Izrael postavil začátkem tisíciletí na obranu proti palestinským teroristům. Zeď sice snížila počet sebevražedných útoků na civilisty, Palestinci ji ale považují za segregační.

Dokumentární film nazvaný Koudelka fotografuje Svatou zemi začnou zítra promítat tuzemské biografy. Časosběrný snímek během pěti let natáčel izraelský režisér Gilad Baram, premiéru měl vloni na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

"Nelíbilo se mi žít za zdí. Chtěl jsem na druhou stranu," vzpomíná ve snímku fotograf na svůj život v socialistickém Československu. Emigroval v roce 1970, když mu bylo dvaatřicet let.

Aby neublížil rodině, jež v komunistické zemi zůstala, zpočátku se nehlásil k souboru fotografií, které pořídil během vojenské invaze do Prahy v srpnu 1968 a jež na stránkách novin a časopisů obletěly celý svět. Teprve po smrti svého otce v roce 1984 mohl Koudelka autorství snímků přiznat.

Svatá země s tváří z betonu

Dalších 9
fotografií

Tuny betonu, ploty a ostnaté dráty v Izraeli nyní znovu probudily Koudelkovy vzpomínky a také vzbudily zájem na tomto místě fotografovat. Pod desetimetrovými betonovými bloky, které vytvářejí nový horizont vyprahlé země, Koudelku přepadá smutek: "Jak to lidé mohou té krajině udělat?" Zároveň ale přiznává, že jej velkolepost stavby fascinuje.

Dva paradoxní motivy − fascinace krajinou poznamenanou brutálním zásahem člověka a politický a současně nečekaně osobní rozměr toho místa − dávají filmu napětí i dynamiku. Vůbec nevadí, že dokument má volné tempo a je točený jen na jednu kameru, většinu času zapíchnutou na stativu.

Autor dokumentu Gilad Baram je sám především fotografem. Režírovat začal až pod vlivem okolností. Coby student fotografie na jeruzalémské výtvarné akademii Bezalel byl hostujícímu pedagogu Koudelkovi přidělen jako asistent. Brzy ale zjistil, že světoznámý fotograf nikoho k ruce nepotřebuje, snad jen průvodce, který mu občas tlumočí z hebrejštiny. Proto se Baram rozhodl natáčet fotografa při práci.

Filmová kamera zabírá Koudelku u nekonečné zdi nedaleko Betléma, na jednom z vršků Golanských výšin, v Judské poušti, ale také mezi lidmi, například v ulicích východního Jeruzaléma.

V otevřené krajině má film kontemplativní atmosféru. Koudelka jen občas prolomí mlčení: "Přijdeš na místo a víš, že tady na tebe čeká fotka. Pak se sem musíš vracet, dokud ji nenajdeš."

Při svých návratech si s sebou bere i vyvolané fotografie daného místa a porovnává. Nejednou dojde k závěru, že lepší fotku než minule už neudělá.

Dlouhé filmové záběry jsou vlastně pečlivě komponovaným obrazem čarovné krajiny, v níž brýlatý muž ověšený fotoaparáty zaujatě hledá nejlepší úhel pro svůj snímek. Jeho úsilí nakonec korunuje pohled na výsledek − černobílou panoramatickou fotografii, která je v kině zvlášť působivá.

Momenty, kdy se film zastaví a divák se na pár vteřin vpíjí očima do vytržené reality, jsou magické. Jako by nově ukazovaly smysl fotografie: krajina zabíraná kamerou je živá, proměnlivá. To samé otištěné na fotografii se jeví fatální, neopakovatelné, někým uchopené, a tedy i něco sdělující.

Češi už Koudelkovy snímky z Izraele vidět mohli − na přelomu let 2014 a 2015 je vystavilo pražské Centrum současného umění DOX v rámci projektu This Place.

Jen občas Koudelka ve filmu komentuje svoji práci. Mluví o kompozici, o vyvážení prázdného prostoru a spojující linii horizontu a kresby na rozbité zdi někdejší pobřežní restaurace. K obsahu fotografií je však zdrženlivý. "V žádné zemi jsem nefotil násilí, jen v Československu, protože jsem měl pocit, že je to moje věc," říká fotograf a má na mysli své snímky z pražské invaze v roce 1968.

Je zřejmé, že situace v Izraeli mu velmi připomíná dobu před vlastní emigrací. "Zeď je tím, co nyní Palestince spojuje a posiluje," říká fotograf v jedné ze vzácných chvil, kdy opustil svou pěstovanou neutralitu.

Druhým takovým momentem je krátký rozhovor s Palestinkou ve východním Jeruzalémě, která jej nechala fotografovat ze střechy svého domu. Oba se dívají na zeď obstupující město a fotograf vypráví, že kdysi tak také musel žít: "Říkalo se tomu železná opona." Žena odpoví větou, která se říkala i v Koudelkově vlasti: "Prý nás to má ochránit."