Metr na operu Jiřího Černého: Newyorčané svého Levina i Dominga milují

Sobotním přímým přenosem obnoveného nastudování Verdiho rané opery Nabucco předvedla Metropolitní opera především to, jak si váží dvou pilířů své moderní historie: dirigenta Jamese Levina a zpěváka Plácida Dominga. Oba se zde spolu prvně sešli před pětačtyřiceti lety. Levinovi je teď třiasedmdesát, Domingovi o tři roky více a jejich nedávné chorobopisy by je směrovaly rovnou k odpočinku. Vstřícný jásot vyprodaného hlediště přesto platil především jejich neselhávající umělecké úrovni.

Sama inscenace z roku 2001 je historickým plátnem o boji Židů s babylonským králem Nabuchodonozorem a o milostném trojúhelníku. Mohutnou výpravou, kostýmy i režijní strnulostí připomíná nejen Aidu ze staršího přenosu do kin, ale vlastně i jakýkoliv pradávný jevištní naturalismus.

Ani osmadvacetiletý Giuseppe Verdi nebyl ve své třetí opeře ještě oním budoucím kolosem italské melodiky a mnohá jeho čísla uctivě těžila z belcantových mistrů Rossiniho a Donizettiho. Ale Nabucco se stal jeho prvním nesporným úspěchem a sbor Leť, myšlenko, na zlatých křídlech první z jeho "věčných" melodií. Žádné její předělávky, ani ty české popové, nejsou schopné ji zprotivit. Už když během nekonečného sobotního potlesku kamery ukázaly, jak dirigent mrká nahoru na sbor, bylo zřejmé, že "Va pensiero" se bude opakovat.

Také jiné sborové scény jsou v Nabuccovi silné a slouží jako páteř celého díla. Třebaže sólová čísla nepatří mezi Verdiho hity, rovněž v nich jsou perly. Zvlášť když jim dodá lesk garnitura skvělá i podle nejvyšších měřítek. Plácido Domingo byl obklopen mladými hlasy, které v dobách jeho newyorských začátků ještě ani nebyly na světě.

Nejvíce prostoru má od Verdiho panovačná Abigail, neúspěšná v lásce i mocenském zápasu. Dramatický soprán kyjevské rodačky Ljudmily Monastyrské by mohl skály lámat. Její Abigail oplývá absolutní jistotou a rozkoší z nejvyšších poloh jako kdysi Marie Podvalová v Libušině proroctví. Mimicky i gesticky je však chudší, zlá a zlá; režisér Elijah Moshinsky ji navíc nutí k nemotornému manipulování s mečem. Přitom zvláště v závěru Monastyrská bezpečně zvládá i nejtišší, lyrická místa.

Opticky ještě méně vhodná, zato výrazově tvárnější americká mezzosopranistka Jamie Bartonová v nevelké roli Feneny naznačila, že na její Ježibabu v Rusalce můžeme být 25. února v kinech zvědaví.

Z nekonečného zástupu ruských basistů tu prvně zazněl Dmitrij Běloselskij jako kněz Zachariáš. Nádherně majestátní hlas ve stylu slavného Marka Rejzena, moskevský, tokijský, milánský i vídeňský král Filip v Donu Carlosovi nebo i Boris Godunov.

I při stále pestřejší typové směsici v operním světě zjev afroamerického tenoristy Russella Thomase překvapil. Od úlohy Ismaela, kterou zazpíval výborně, je sice k Othellovi daleko, ale Thomas si o ni heroickým zvukem říká.

V konkurenci tak zvučných a objemných hlasů se téměř do poloviny představení zdálo, že to Plácido Domingo nebude mít v titulní roli lehké. I když si na barytonové úlohy měl někdejší fenomenální tenor − a zručný dirigent − už čas zvyknout. Ostatně jimi původně začínal, teď jimi tedy svou dráhu končí.

Vysoké barytonové polohy byly pro Dominga bez problémů, ale naštěstí nikoliv bez dramatického napětí. Znovu dokázal, že umí hrát vším, také hlasem. Působil přirozeně i tam, kde by jiný vypadal exhibicionisticky: při zpěvu během plazení po čtyřech nebo vleže na břiše.

Co to vlastně je umění včas odejít?