Reportáž: Začátek festivalu Sundance zastřela Trumpova inaugurace, nejen filmaři šli protestovat

Od našeho zpravodaje z USA − Vypadalo to, že na festivalu Sundance nesmí být jeho jméno vysloveno. Přesto se první víkend letošního ročníku tohoto svátku nezávislého filmu nesl ve znamení prezidentské inaugurace Donalda Trumpa. Když starosta města Park City, kde se Sundance koná, uváděl zahajovací film I Don't Feel at Home in This World Anymore (V tomto světě už se necítím jako doma), nevyhnul se poznámce, že jeho název může vystihovat pocity mnoha občanů Spojených států.

Sundance každoročně promění lyžařské středisko Park City, kde žije zhruba sedm tisíc obyvatel, v místo, kam se vydá přes 40 tisíc návštěvníků na první důležitý festival roku. "Celé Los Angeles se sem sjede a obsadí město," popisuje řidička cestou z letiště v nedalekém Salt Lake City tu desetidenní proměnu.

Také letos si organizátoři, producenti a další filmoví profesionálové pronajali takřka celou ulici Main Street v historickém centru. Tentokrát však v ulicích a kinosálech nešlo jen o propagaci premiérových novinek amerického filmu, o nichž bude v průběhu roku ještě slyšet.

Když v pátek večer režisér očekávaného dramatu The Discovery Charlie McDowell citoval slova největší herecké hvězdy svého filmu a zároveň zakladatele Sundance Roberta Redforda o potřebě nezávislého umění, jako by mluvil za celou přítomnou americkou "kulturní frontu". Ta se v Park City během dne sice tvářila, že žádná inaugurace neprobíhá, pocit, že Amerika zažívá těžký den, byl však takřka hmatatelný.

"Umění nám nikdo nemůže vzít, jen my nad ním máme kontrolu," poznamenal poté McDowell už za sebe. A po skončení filmu Redford za bouřlivého aplausu zvolal z pódia, že právě dnes filmaři musí mít odvahu vytvářet inspirativní a provokativní vize.

V sobotu ráno se navzdory vánici a ochromené dopravě na Main Street zjevily tisíce účastníků a především účastnic pochodu Women's March. Transparenty hravě, leč důrazně přetvářely politická hesla či sexistické a proti menšinám namířené výroky nového prezidenta.

Pochod za ženská práva se přirozeně týkal především obav z pošlapávání práv všech těch, za něž festival Sundance odjakživa bojoval. "Náš film Boys Don't Cry před patnácti lety otevřel debatu na důležité téma," pronesla z pódia režisérka ceněného dramatu o sexuálních menšinách Kimberly Peirceová. "Těžko věřit, že dnes se o tato práva musíme opět bít." A dále zdůraznila, že obzvláště nyní záleží na všech tělech, ať už ženských, černých či muslimských. "My všichni se musíme starat o muslimská těla."

Afroamerická herečka a komička Jessica Williamsová dlouze a − navzdory závažnosti tématu − s citem pro komické načasování hovořila o tom, jak ji matka během středoškolských studií vyplísnila za názor, že mít trojky je v pořádku. Neboť být průměrný nestačí, pokud patříte k menšině, jejíž práva neustále někdo zpochybňuje.

"Jsem Jessica Williamsová, jsem černá a jsem žena," řekla v emotivním proslovu zvučným hlasem. "A Williams není skutečné jméno mých předků. Je to mé otrocké jméno. Ale já jsem splněným snem mých předků."

Protestní pochod se nesl v duchu výroku jeho organizátorky, komičky Chelsea Handlerové, že "není rok 1917, ale 2017". A skončil pozitivně, hromadnou přísahou na ochranu práv všech lidí.

Ale jako každý rok Sundance různorodost a nezávislého ducha také letos podporuje především promítanými filmy. Například jeden z prvních velkých hitů festivalu, nevšední romantická komedie The Big Sick, o tom jasně promluvil obrazem i zvukem. Jeho hrdinou je obyčejný mladý Pákistánec a snímek v každé minutě vzdoruje mnohým klišé svého žánru. Ať už proměnou pohotové konverzační zábavy v bolestné a realistické drama, nebo připomenutím, že právo na štěstí není vyhrazené jen pro bílé, pohledné a bohaté.