Cesta do pekla a zase zpátky. Román líčí válku Ukrajinců a separatistů o letiště v Doněcku

Westerplatte. Brestská pevnost. Varšavské povstání. Východ Evropy, a nejen on, má ve své nedávné historii zvláštní tradici prohraných bitev malé hrstky bojovníků proti velké přesile, které byly přes svou beznadějnost vedené s nebývalou odvahou, intenzitou a krutostí.

V historii Polska nebo Ruska poté s časovým odstupem nabírají skoro mytických a nereálných rozměrů.

Nedávno vydaný román Peklo na letišti rusko-amerického válečného fotoreportéra Sergeje Lojka k nim přidává relativně novou událost z Ukrajiny.

Zuřivou bitvu tamních vojáků a dobrovolníků s proruskými separatisty o moderní letiště ve východoukrajinském Doněcku z roku 2014, jejíhož závěru se jako jediný zahraniční novinář s nasazením života Lojko zúčastnil.

Jeho známé fotografie takzvaných kyborgů, tedy ukrajinských vojáků a dobrovolníků na pozadí zcela zničeného doněckého letiště, vytvořily už před třemi lety z tamních bojů téměř apokalyptickou událost.

Hrůzostrašné scény z doněckého letiště teď Lojko nabízí čtenářům v literárním zpracování.

"Od začátku mi bylo jasné, že to musí být román. V pouhém záznamu, dokumentárním svědectví není možné vyjádřit hloubku tragédie, podlosti, hrdinství, nenávisti, strádání, které byly součástí této války. Nemohl jsem o ní mluvit chladným, neutrálním jazykem historika," napsal Lojko ve svém blogu pro ukrajinský časopis Nový čas v září 2015.

Fotograf, příležitostný novinář a nováček na spisovatelském poli staví tímto pojetím čtenáře do ošemetné situace. Proč volí fikci, když zažil na Ukrajině tolik strhujících reálných událostí, že by vydaly na několik knih? Lojko tvrdí, že mu próza umožňuje mluvit o vlastním vnitřním světě, pocitech a emocích.

Peklo na letišti je silné ve vystižení vnitřního světa ukrajinských kyborgů, kteří se v kulisách zničeného letiště ocitají v zemi nikoho. Jde po nich nelítostný nepřítel − v románu překřtěný na Orky − a ukrajinský týl je čím dál častěji nechává na holičkách. Přitom celá nelítostná bitva o jednotlivá patra nového letiště v Doněcku je v podstatě nesmyslná a zbytečná. Jeho dobytí totiž přestane mít pro jednu i druhou stranu strategický význam.

Odhodlání neustoupit, bojovat do posledního náboje i dechu nakonec dělá z kyborgů tragické a pro západního čtenáře složitě pochopitelné hrdiny, kterým Lojko poprvé dodává konkrétní a lidskou tvář. "Když jsem to začala číst, začaly se mi z očí koulet slzy jako hrachy. Hned přišly vzpomínky, třas a bolest," píše v předmluvě knihy Viktorie Kurjatová, vdova po jednom z ukrajinských kyborgů.

Lojko staví − vědomě či nevědomě − svým románem a fotografiemi ukrajinským kyborgům pomník, v řadě pasáží je ale nepřibarvuje a ukazuje, jak je válečné dění vnitřně semílá stejně jako jejich protivníky.

Výborný český překlad Libora Dvořáka tak s mrazivou intenzitou zachycuje třeba jejich zmatený a přisprostlý hovor líčící umlácení mladého zmateného separatisty zkrvavenou helmou a jiné mezní situace.

"Je to pravdivější než pravda, pravil kdysi básník. A právě tam, kde platí tento zákon, se ocitlo Letiště Sergeje Lojka, jeho Majdan, jeho Krym a jeho kyborgové. A také jeho hlavní hrdina − Alexej Molčanov," píše v úvodu knihy ruský novinář Sergej Buntman. Dokazuje tím, že Lojkův román je univerzálním válečným mementem, a ne jen lacinou proukrajinskou agitkou o legendárních bojovnících z doněckého letiště.

Sám Buntman ale ve svém úvodním textu nenápadně připomíná úskalí cesty, na kterou se autor románovým zpracováním svých zážitků pustil.

"Lojko došel až na samý okraj srázu, kde končí novinařina, nadechl se a skočil do víru románového živlu. Veškerá vášeň, již naše profese musí tvrdě potlačovat, veškerá láska, již se novinová řádka pokouší patřičně vysušit, veškerý hněv a bol, jež je třeba odklidit do vedlejších zákoutí duše − to všechno najednou uniklo na svobodu, rozkřičelo se a rozezpívalo," píše Buntman.

Kniha však zpívá pouze tomu, kdo se dokáže na románovou verzi Lojkových mezních zážitků dostatečně naladit a přijmout ji i s leckterými slabinami.

Ústřední postava Pekla na letišti například prochází drastickými scénami i vnitřními dilematy (žena mu nedlouho předtím umírá, děti ho neustále prosí, aby z nebezpečné ukrajinské zóny rychle odjel), ale během celé knihy zůstává ve strnulé poloze pozorovatele a premianta.

Román Peklo na letišti mnohé nadchne. Jiné odradí a nasměruje znovu k samostatným Lojkovým fotografiím z letiště v Doněcku.

Odvážný fotograf a novopečený spisovatel každopádně zůstane klíčovým svědkem události, která podobně jako kyjevský Euromajdan vstoupila do novodobé historie Ukrajiny.

Mimořádnou úctu hrdinům z doněckého letiště dokázal Lojko nedávno i tím, že odmítl hollywoodská studia, která chtěla práva na jeho román koupit pro scénář nového velkofilmu. "Nechci, aby o odvaze chlapců z doněckého letiště psal nějaký pisálek ze Santa Moniky, který bude popíjet kalifornské víno a vymýšlet osudy dalšího bojovníka. Pokud na toto téma někdy vznikne film a bude spojený s mou knihou, chci, aby vyprávěl tak, jak jsem události viděl já. Tak jak opravdu proběhly," napsal Sergej Lojko na svém facebookovém profilu.