V Česku poprvé zazní opera Miroslava Srnky. Jeviště zaplaví ropa, orchestr bude sedět za diváky

Bývá zvykem, že na jevišti se postavy musí navzájem vidět i slyšet. V opeře skladatele Miroslava Srnky nazvané Make No Noise však hrdinka po omezenou dobu neslyší a hrdina dočasně oslepne.

Komorní dílo, které před šesti roky vzniklo na objednávku Bavorské státní opery v Mnichově, letos 1. září uvede festival Ostravské dny. Splatí tím velký český operní dluh.

Také autor opery Make No Noise, jedenačtyřicetiletý Miroslav Srnka, v tuzemsku dlouho nebyl příliš vidět ani slyšet. Zato pravidelně dostával zakázky ve Francii a zejména v Německu, kde mu Bavorská státní opera vloni uvedla dílo Jižní pól. Operní inscenaci s pěvcem Rolandem Villazónem a dirigentem Kirillem Petrenkem vidělo 21 tisíc diváků, nyní je nominovaná na prestižní ceny International Opera Awards.

Češi však za ní museli jezdit − ani žádnou jinou ze Srnkových oper dosud v tuzemsku spatřit nemohli.

Make No Noise je opera se silnou hrdinkou. Jmenuje se Hanna a poznamenalo ji trauma: zažila válku a mučení, teď slyší jen s naslouchátkem. Je uzavřená do sebe, neurotická. Často si myje ruce, stále jí totéž jídlo. Kolegové v práci ji utiskují, vyhrožují, posmívají se. "Dlouho o ní nic nevíme. Jen tušíme, že je v ní skrytá síla, kterou dovede všechny zahnat do kouta," popisuje Srnka.

Hrdinka se začne sbližovat s Josephem, který po nehodě na ropné plošině utrpěl popáleniny a dočasně ztratil zrak. Kromě toho si za vinu klade smrt svého kamaráda. Obě hlavní postavy tedy trpí traumaty, s nimiž se v průběhu opery učí žít.

Srnka tento proces vtělil do pěveckých linek určených sopranistce a barytonu. "Jinakost a uzavřenost Hanny se projevuje tím, že na začátku zpívá útržkovitě, až koktavě. Jak se otevírá Josephovi, uvolňuje se její pěvecký projev," popisuje Srnka, jenž od představitele popáleného Josepha pro změnu chce, aby při zpěvu sípal a těžce se nadechoval.

Opera Make No Noise je určená pěti hlasům a třinácti nástrojům. Kromě toho však má ještě elektronickou stopu. Ta se z reproduktorů ozývá, kdykoliv si Hanna na jevišti vypne naslouchátko.

"Hanna využívá možnosti 'vypnout' okolní svět, odfiltrovat si ho z hlavy. Uzavírá se do vnitřního světa. Na začátku opery ansámbl hraje až agresivně, zatímco závěrečné dějství ústí do ticha," líčí Srnka pasáž, ve které jsou oba hrdinové poprvé schopni intimní komunikace mezi čtyřma očima. "Začínají věřit svému hlasu jako prostředku k vyjádření pocitů, pojmenování vlastního stavu," dodává skladatel.

Ten začal s autorem libreta Tomem Hollowayem spolupracovat během stipendijního pobytu v Británii. Námět opery převzali z dvanáct let starého filmu španělské režisérky Isabel Coixetové nazvaného Tajemství slov, pracují s ním ale volně.

Ve filmu je například Hanna obětí násilí z války v Jugoslávii v devadesátých letech minulého století, kdežto opera se o jejím původu nezmiňuje. To divákům v Ostravě otevře prostor k interpretaci − v dnešních souvislostech by Hanna mohla pocházet třeba ze Sýrie.

Ještě dál operu od filmu posunulo, když Srnka s libretistou v Dánsku navštívili rehabilitační centrum pro oběti mučení. "Lidé z válečných zón se tam zotavují ze stavů, jaké si nedokážeme představit. Sedí v rohu místnosti, nekomunikují, nesnesou pohled do zrcadla," popisuje Srnka, který zde hovořil s terapeuty i pacientkou, jež kvůli psychickému traumatu dočasně přestala chodit. "Několik let nestála na nohou. Její tělo v panice začalo šetřit energii a vypínat jednotlivé části organismu," líčí Srnka, který podobný princip vtiskl své hrdince Hanně. Také ta ztratila sluch jen dočasně.

Skladatel v rozhovorech vysvětluje, že komponování u něj předchází vědecký výzkum. Zajímá se o matematické či fyzikální modely, hovoří třeba o takzvaných Bézierových křivkách a hledání přirozeného tvaru linií.

Zjednodušeně řečeno Srnka například sleduje pohyb ptáků v hejnu a ten pak složitě převádí do notového zápisu. Tomu prý ale posluchač rozumět nemusí, stejně jako nemusí vědět, proč autor v Make No Noise používá čtvrttónové postupy, shluky not nebo smyčce nutí hrát takzvané flažoletové tóny.

Srnka raději zdůrazňuje, jak důležité pro něj bylo vytvořit v opeře pocit kontinuity. "Soudobá hudba se vzdala konvenčních způsobů kontinuity," říká skladatel a naráží tím třeba na absenci navracejících se melodií či motivů. 

V Make No Noise je nahrazuje zvukový efekt − rychlé shluky tónů, které posluchačům znějí povědomou barvou. "Oba hrdinové se snaží vytěsnit vzpomínku, naučit se s ní žít. Ta vzpomínka se zde vrací v podobě jakéhosi barevného prozáření. Řekněme, že se tedy učí žít s barvou toho zvuku," vysvětluje Srnka.

Dílo Make No Noise mělo světovou premiéru v Mnichově roku 2011 v experimentálním pavilonu, který Bavorská státní opera postavila pro své letní slavnosti. Orchestr seděl na obou stranách jeviště, zavřený v jakýchsi kontejnerech. Když si Hanna vypnula naslouchátko, muzikanti mizeli za staženými žaluziemi.

V Ostravě se však letos bude uvádět jiná inscenace této opery. Vznikla vloni už ve větším prostoru v rakouském Bregenzu. Orchestr je umístěný za zvýšenou tribunou, diváci tak k němu sedí zády.

Před očima mají jeviště s obřím bazénem naplněným černou tekutinou, jež připomíná, že část opery se odehrává na ropné plošině. "Ve skutečnosti je v tom bazénu metylcelulóza obarvená mletým kafem. Silně voněla, při zkouškách jsme z toho všichni byli trochu na tripu," podotýká Srnka.

Inscenace v Bregenzu tak ještě umocnila rozlišení zvukové stopy na akustickou a elektronickou − rozdíl mezi nimi teď určuje i směr, z něhož zvuk přichází. Elektronika zepředu z reproduktorů, orchestr zezadu.

Srnka při premiéře seděl v nejvyšším bodě sálu, aby viděl i na muzikanty. "Nikdo z diváků se za námi ale neotáčel," dodává potěšený skladatel, kterému taková anonymní situace vyhovuje. Srnka by si výhledově přál zmizet za dílem, nechat za sebe mluvit jen hudbu.

Letošní inscenace v Ostravě tak možná odstartuje dobu, kdy se v Česku stále nebude hovořit o Miroslavu Srnkovi, konečně zde ale budou slyšet jeho opery.