Kytarista Dorůžka už není jazzový, pustil se do židovské hudby. Nové album pokřtí v Jazz Docku

Zpravidla zasněného lze na pódiu spatřit jazzového kytaristu Davida Dorůžku. Ať už hraje hbité běhy po stupnicích nebo převzatou židovskou baladu, je hudbou plně zaujatý. Dlouze sóluje se zavřenýma očima a zajíkavě pootvírá ústa v jakémsi hudebním rauši. I při potlesku se probouzí pomalu, za obroučky brýlí užasle přeostřuje zpět do skutečnosti.

Dorůžka je „vysílač“, Dorůžka je „magnet“, říkalo se už před lety, kdy začal hrát komorní, zvláštně křehké a z tradičního jazzu vybočující skladby. Kytarista neohromuje technikou ani rychlostí. Spíš schopností vybírat a hrát ty podstatné noty. Má naléhavý zvuk: když se ozve, publikum tají dech, tuší, že o něco jde. Nejbližší příležitost to zažít bude v pondělí v pražském klubu Jazz Dock. Hudebník tam pokřtí své čtvrté album zvané Autumn Tales.

"Myslím, že s nástrojem to nesouvisí," odpovídá sedmatřicetiletý Dorůžka na dotaz, zda je jeho zvuk svázaný s konkrétním typem elektrické kytary značky Gibson, kterému je věrný dvacet roků. "Mnohokrát se mi potvrdilo, že když slyším muzikanta hrát na jiný nástroj nebo přes jiný zesilovač, stále má svůj zvuk," dodává.

Musí tedy jít o osobnost, která za nástrojem stojí. Ta Dorůžkova se formuje od doby, kdy se jako čtrnáctiletý nazpaměť učil sóla jazzových kytaristů Jima Halla či Wese Montgomeryho. Vycítil to jeden z těch, kdo na ně navazovali, slavný Američan Pat Metheny, jenž v 90. letech Dorůžku jako jediného kytaristu doporučil do prestižního amerického kruzu.

Už tehdy v pražských jazzklubech vystupovala značka David Dorůžka trio. To ovšem kontrabasista Jaromír Honzák a bubeník Pavel Bady Zbořil – později místo něj Jiří Slavíček – doprovázeli ještě gymnazistu. Také stipendium na americkou školu Berklee získal Dorůžka předčasně, odcestovat mohl teprve za dva roky. Odjel, sotva odmaturoval.

Během čtyř let v Americe navázal kontakty, z nichž čerpá dodnes: když koncem 90. let do Prahy přijel trumpetista Wynton Marsalis, Dorůžka s ním hrál v pražském klubu Agharta. A když metropoli prvně navštívil Wayne Shorter Quartet, jeho bubeníka Briana Bladea šel Dorůžka pozdravit jako svého bývalého učitele.

Z Ameriky přivezl debutovou desku Hidden Paths, natočenou s tamním triem a vzápětí oceněnou cenou Anděl. Také ovšem usoudil, že zpět do USA nechce. Cestu pro svou autorskou hudbu tam neviděl. A jen kvůli obživě nechtěl napodobovat americký styl hry, sypat ze sebe přehršle not, neustále hrát s vysokou energií.

„V posledních letech mě čím dál víc zajímá zkoumání vlastních kořenů, toho, odkud jsem, z čeho vycházím a co mohu říci za sebe,“ konstatuje dnes.

Došel k tomu postupně. Ještě roku 2006 odjížděl do Paříže jen „s kytarou, zesilovačem a jedním kufrem“. Do tamního provozu se zapojil s vypětím: přes den na předměstí učil děti na kytaru, po večerech s dalším českým kytaristou Petrem Zelenkou hráli v barech a restauracích. Nakonec se do jazzklubů prodral. S triem, tehdy tvořeném Francouzi, vystoupil ve vyhlášeném podniku Sunside, jako host saxofonistky Géraldine Laurentové účinkoval ve vyhledávaném klubu Duc Des Lambards. Přesto se nakonec rozhodl vrátit do Prahy.

Když roku 2008 vydával svoji druhou desku Silently Dawning, na níž švédskou zpěvačku Josefine Lindstrandovou přiměl v češtině zpívat zhudebněné verše Jiřího Ortena, už měl v triu polské spoluhráče. A kdo se toho léta vypravil na koncert do žižkovského Atria, mohl spatřit zárodek další spolupráce: Dorůžka tam doprovázel polskou zpěvačku Agu Zaryan, ve své rodné zemi hvězdu, jež prodává desítky tisíc nahrávek a kalendář mívá nabitý jako popová celebrita.

Začalo polské období. Dorůžka se stal stálým členem sestavy, pro Zaryan dokonce komponoval. V Polsku trávil víc času než v Praze. „Ale zhruba před třemi lety to trochu ustrnulo. Aga teď má dvě malé děti a ubylo jí koncertů,“ konstatuje Dorůžka, dnes už mimochodem sám dvojnásobný otec.

V mezidobí přišla ještě instrumentální deska, roku 2010 vydaná Wandering Song, kterou pro změnu natočil se Španěly, varhaníkem a bubeníkem. Vznikla pro vydavatelství Fresh Sound, v minulosti odrazový můstek evropských i amerických jazzových hudebníků.

Šlo však o improvizovanou nahrávku pořízenou ve zkušebně bubeníka Jorgeho Rossyho. Zachycovala okamžitou souhru v trochu jiném formátu, kde varhaník Albert Sanz hrál levou rukou basu a pravou harmonii. Dodnes je to nicméně otisk Dorůžkova tehdejšího repertoáru – také v pražských jazzklubech často uváděl melancholický valčík Kurta Weilla zvaný Liebeslied nebo skladby pozapomenutého klavíristy Herbieho Nicholse.

Nové instrumentální album Autumn Tales, které vyšlo zkraje roku, vznikalo jinak. Zhruba před třemi roky se na české scéně objevil talentovaný kontrabasista Jiří Slavík s diplomy z akademií v Římě i Londýně a zkušenostmi ze sedmiletého působení v Paříži.

Dorůžka v něm vycítil "výborného muzikanta, silnou osobnost s vlastním názorem" a v podstatě kvůli němu trio obnovil. „Když jsme spolu začali hrát, přišlo mi, že by byla škoda to nenatočit,“ vysvětluje.

Slavík se na desce projevuje pokročile emancipovanou improvizací, výtečnou technikou s klasickou průpravou a ojedinělou hrou smyčcem − natolik výrazný zvuk měl z českých kontrabasistů naposledy Miroslav Vitouš. Stačí si poslechnout třeba druhou skladbu Tales of the Autumn Sea, jejíž melodii vede právě Slavíkův smyčec.

Sestava, kde vedle Dorůžky a Slavíka figuruje se zvuky citlivě pracující bubeník Martin Novák, zatím odehrála zhruba dvacet koncertů: v Česku, Polsku, Dánsku či nezvykle v saúdskoarabském Rijádu – v tamním jazzklubu na americké ambasádě, v rezidenci francouzského velvyslance, jednou též pro zahraniční businessmany.

"Chtěl jsem se s tímto triem co nejvíc vzdálit od tradičního způsobu hraní, kdy kytara zahraje téma a sóluje, následně sólují basista s bubeníkem a nakonec kytara znovu opakuje téma. Ne že by to bylo špatně, ale je to dost ohraný model," vysvětluje Dorůžka, jehož pět nových autorských skladeb by takto ani hrát nešlo. Vyznačují se volnějšími rytmy, pasážemi povzbuzujícími kolektivní improvizaci.

Zvukově má deska pozoruhodné momenty − než v úvodní skladbě Dorůžka začne hrát sólo s pedálem na zkreslení zvuku, po snímači kytary přejíždí drátěnkou na nádobí. "To dělá takové burácení, bouřku, nebo jako když praskají ledy," popisuje. Jinde kytara podivuhodně zvoní, jak Dorůžka speciální technikou příklepu hraje flažolety.

Nejvíc ze svých autorských alb tu používá akustickou kytaru, na kterou pro zlepšení techniky před několika lety cvičil Bacha či skladby Brazilce Villa-Lobose. Souzvuk španělky s kontrabasem a bicími může připomenout nahrávku kytaristy Johna Scofielda zvanou Quiet z 90. let. Dorůžka je však inspiračně i rytmicky jinde. Například třetí skladbu z desky vystavěl na arabské melodii i rytmech, bubeník Martin Novák ji hraje na orientální buben darbuku a cajón, tedy perkusivní nástroj častěji spojovaný s flamenkem.

"Obecně mi čím dál méně vyhovuje být spojovaný s pojmem jazz, nebo alespoň jeho převažujícím výkladem," podotýká Dorůžka.

Je tu ovšem ještě jedna zvláštnost. Několik písní na nové album kytarista převzal a upravil z židovské tradice: jednu z litevského ghetta, později zpopularizovanou izraelskou zpěvačkou Chavou Albertstein, jinou od starého ukrajinského rabína. Jmenuje se Sh’chav beni a v tuzemsku zapustila kořeny, když ji v Terezíně za druhé světové války upravil skladatel Gideon Klein. Líbezná ukolébavka konejšící ke spánku musela v takovém kontextu přeneseně hovořit o spánku věčném.

"Asi se na téhle desce víc vracím ke svým kořenům, českým i židovským," poznamenává Dorůžka, jehož předci se s Kleinovou sestrou přátelili. V Izraeli byl jen jednou, tamní hudbu ale poslouchá, doprovázel i židovský odkaz rozvíjející písničkářku Lenku Lichtenberg. 

Dnes má Dorůžka doma několik almanachů židovských písní a zjevně v této muzice něco našel. „Zajímá mě čím dál víc. A po této desce se o ni určitě zajímat nepřestanu,“ dodává.

Přestože za několika písněmi, které na album vybral, jsou historické souvislosti z období holokaustu, pro Dorůžku to zásadní roli nehrálo. "Není za tím žádný koncept nebo skryté poslání, které by měl posluchač hledat. Prostě jsem si zvolil písně, co jsem někde slyšel a nejvíc se mi líbily," krčí rameny.

Je to tedy především otisk toho, kam se kytarista ve svých sedmatřiceti letech dostal. O jakou hudbu se zajímá, s kým a jak hrává, kterak komponuje. Zkrátka zachycení výseku v času, současné podoby tria. Jazz to sice možná není, ale marná sláva: z takových důvodů desky vždy natáčely jazzové sestavy.