Film Masaryk má být evropsky chytrý a americky poutavý, čeká ho premiéra v Berlíně

Od našeho zpravodaje z Berlína - Kdo by čekal film o ministrovi zahraničí či o nevyjasněných okolnostech smrti Jana Masaryka, bude zklamán. Životopisné drama Masaryk, které dnes poprvé spatří mezinárodní publikum na festivalu Berlinale v Berlíně, ukazuje syna prvního československého prezidenta především jako rozervanou duši, která si léčí traumata s pomocí psychoanalytiků i kokainu.

"Je to nejzajímavější období v jeho životě, kdy jde o všechno a všechno se hroutí," říká režisér snímku Julius Ševčík. Vlastně je tak trochu pionýrem, neboť životopisný film je v tuzemsku vzácný žánr a hraný snímek o skutečném politikovi je v moderní české kinematografii vysloveně unikát.

"Překvapilo mě, že to ještě nikdo nenatočil," poznamenává Ševčík. "Pár autorů mělo scénáře o Masarykovi, které všechny řešily jeho smrt, což považuji za důležité téma, ale na samostatný film."

Historické látky podle Ševčíka čeští filmaři moc točit neumí. "Vždycky je to problém scénáře, je těžké udělat věci historicky pravdivé i filmově poutavé," dodává.

Jeho snímek Masaryk se soustřeďuje na dvě časová období těsně před vypuknutím druhé světové války, vzdálená od sebe pouhý rok. V jednom se chystá mnichovská dohoda, Masaryk si užívá večírků v Praze, o něco méně už si užívá i zákulisních politických jednání v Londýně. O necelý rok později je pacientem amerického sanatoria pro duševně choré.

"Když jsem si přečetl Masarykův životopis, byla v něm spousta zajímavých pasáží, ale nejsilnější je právě ten konflikt, kdy má proti své vůli zachraňovat něco, co vybudoval někdo jiný," říká Ševčík a dodává, že chtěl, aby jeho film byl evropsky chytrý, ale přitom americky poutavý.

"Mám rád třeba životopisy, které dělá Oliver Stone, ať už hrané, nebo dokumentární," přibližuje režisér některé zdroje inspirace. "Líbil se mi jeho film Nixon nebo dokument o Fidelu Castrovi. Dělá velké hollywoodské filmy, které se přitom hrdinům dokážou dostat pod kůži."

Film Masaryk má být evropsky chytrý a americky poutavý

Dalších 13
fotografií

Sám Ševčík žil v Americe, což mu umožnilo podívat se na tuzemské dějiny zvenku. "V českém národě je od nástupu komunismu budován dojem, že bez velkého Ruska bychom se neobešli. Že jsme malí, ubozí zbabělci, což je výsledek ruské propagandy, která přetrvává i dnes," přibližuje, proč chtěl vyvrátit některé mýty. "Sebemrskačství mě nebaví a nemyslím si, že je namístě."

Ve snímku naznačuje, že ani Británie před válkou nezažívala zrovna nejlepší historické období, a tak se režisér neváhá pustit do divoké paralely, jak říká. "Po druhé světové válce se Československo vrátilo víceméně do svých původních hranic, zatímco Británie jako impérium v podstatě zanikla. Neříkám, že to lze zcela postavit do přímého vztahu, ale Mnichov je jedna z událostí na cestě Británie coby impéria do irelevance," domnívá se Ševčík a poznamenává, že není důvod, abychom se kvůli mnichovské dohodě cítili jako zbabělci.

Film je celý vyprávěný z perspektivy Jana Masaryka, prožívajícího těžké politické i osobní chvíle. Hraje ho Karel Roden.

"Postava Jana Masaryka je naprosto rozporuplná, na jedné straně dominantní, když přijde do místnosti, všichni o ní vědí, je schopná jednat s lidmi jako britský předseda vlády," komentuje herecké obsazení režisér. "Na druhé straně je to křehká, nejistá duše. Karel obě polohy umí skvěle."

Ševčík říká, že v historických filmových scénářích to někdy vypadá, jako co dům dal. "Mám rád, když vše má ve filmu svůj smysl. Pokud existuje scéna, kterou lze vyhodit a nic se nestane, tak ji tam nechci. Nebo musím mít opravdu silný důvod ji tam nechat."

A dodává, že pro film někdy upravili trvání historických událostí kvůli dramatičnosti. Ale jinak vycházeli z dobových pramenů, a tak události kolem mnichovské dohody jsou vyprávěné s přesností na minutu. "Práce s časem je obecně v životopisných filmech dost komplikovaná. Ne vždycky dějiny jdou tak, aby se to dalo použít pro film."

Z dnešní premiéry v Berlíně prý Ševčík nervózní není, spíš zvědavý, jak film přijme zahraniční publikum. Ale myslí pochopitelně i na české diváky. "Šlo mi o to, abychom o sobě začali uvažovat reálně, kriticky, ale přitom bez nánosu toho, co je nám vyprávěno někým jiným," dodává.