Berlinale ocenilo film Hollandové. Češi ho produkovali, stříhali, hráli v něm a starali se o zvěř

Od našeho zpravodaje z Berlína – Symbolický medvěd se na plakátech jednotlivých sekcí filmového festivalu v Berlíně ukrývá všude možně − v páternosteru, ve fotokabince, na parkovišti či ve stanici metra. A podobně se na 67. ročníku Berlinale, které o víkendu rozdalo ceny v podobě sošek Křišťálových, Stříbrných a Zlatých medvědů, ukrývala politika snad ve všech oceněných filmech. I v těch s českou účastí.

"Ten film mě donutila natočit finská vláda," řekl HN režisér Aki Kaurismäki, asi největší "jméno" letošní soutěže. Za svou melancholickou a přitom ukrutně vtipnou pohádku Odvrácená strana naděje, vyprávějící o Syřanovi v Helsinkách a jednom zvláštním restaurantu, Kaurismäki získal cenu za režii.

Právě jeho zdařilý snímek je však důkazem, že porota v čele s režisérem Paulem Verhoevenem neoceňovala jen dle angažovanosti, ale i podle uměleckých kvalit.

"Když jsme loni na podzim kupovali novinku Akiho Kaurismäkiho, finský filmový veterán prohlašoval, že už se žádné festivalové soutěže účastnit nechce," říká Radka Urbancová z české distribuční společnosti Aerofilms, která snímek v létě uvede do tuzemských kin.

"Po vyhlášení soutěžních filmů pro letošní Berlinale jsme byli proto rádi, že do toho ještě jednou šel." A k úspěchu "černého koně soutěže" dodává: "Stříbrný medvěd za nejlepší režii je už jen příjemnou tečkou na závěr, která potvrzuje, že tahle režisérská legenda ještě zdaleka nepatří do starého železa a má co mluvit do podoby evropské kinematografie."

Čich na oceněné filmy projevil také Ivan Hronec ze společnosti Film Europe, která v Česku uvede vítěznou maďarskou romanci nazvanou On Body and Soul. Snímek se odehrává v jatkách na kraji Budapešti.

"Koupili jsme práva v říjnu 2016, četl jsem scénář a znal jsem režisérčinu předchozí tvorbu," vysvětluje Hronec a dodává, že film letos v říjnu do českých a slovenských kin pošle v rámci festivalu nazvaného Be2Can.

Podle Hronce je dobře, že letošní Berlinale neskončilo jen čistě politickým gestem. Politika je důležitá, ale "filmový festival má být o něčem neopakovatelném, filmově magickém a objevném," jak řekl.

Vítězný maďarský film, vyprávějící o sblížení dvou pochroumaných i osamělých těl a duší, mezi řádky a pomocí snových zvířecích metafor hovoří také o současných společenských traumatech.

A zvířata si coby silnou politickou metaforu vybrala rovněž polská režisérka Agnieszka Hollandová, jejíž koprodukční snímek Přes kosti mrtvých o souboji jedné postarší "ekologické aktivistky" s myslivci získal Cenu Alfreda Bauera za umělecký přínos.

Podíl na tom mají i Češi, kteří film produkovali, stříhali, hráli v něm nebo se starali o přítomnou zvířenu. Do tuzemských kin film po předpremiéře na březnovém Febiofestu uvede 20. dubna společnost CinemArt.

"Srnky a divočáky měl český cvičitel ve své ohradě a byli zvyklí na člověka. Stejně jsme je však při natáčení pro jistotu měli na provaze," řekla HN Hollandová, v jejímž filmu právě střet dvou extrémních pohledů na status a "práva" divé zvěře vede k drsným důsledkům.

Komentátoři mnoha světových médií píší o politice na Berlinale, neboť ta se tu ve chvíli, kdy jde o první prestižní evropský festival za vlády Donalda Trumpa coby amerického prezidenta, zdála být ještě větším tématem než na dřívějších ročnících.

Ani Hollandová se Trumpovu jménu nevyhne, když komentuje, jak se politika do její novinky postupně vkradla. "Od začátku jsem tvrdila, že je to anarchistický, feministický a ekologický film. Mezitím se ekologové, feministky a anarchisté stali hlavními nepřáteli polského režimu," říká režisérka. "Něco podobného se stalo v Americe během zvolení Trumpa. Ekologie a ženská otázka se staly předním politickým tématem."

Pokus Hollandové spojit v jednom filmu thriller, detektivku, komedii, pohádku i politiku vychází z knižní předlohy polské autorky Olgy Tokarczukové a dočkal se rozporuplných kritik.

Ale sám nizozemský předseda festivalové poroty Verhoeven ve svých snímcích rád překvapuje publikum a v novince polské režisérky si diváci změn ve vyprávění užijí spoustu. Třeba když na cestu z lesa náhle vypadne Miroslav Krobot coby entomolog z Olomouce. Z thrilleru se náhle stane letní komedie.

"Já bych chtěla mít Krobota v kaž­dém filmu. A tady se mi hodil věkově. Postava v knize nebyla česká, ale přesto byl povahou vlastně více Čech než Polák," přibližuje Hollandová Krobotovu roli. "Všechno to trampství, v ničem se neangažuje vášnivě či hystericky, pochopitelně kromě obrany svých broučků. A už v předloze je Česko důležité, pro mnoho Poláků je to ráj. Takže i hrdinka jde občas na výlet do Čech, aby se cítila svobodnější," dodává.

Zatímco další, tentokrát nesoutěžní životopisné drama Masaryk režiséra Julia Ševčíka se na Berlinale nedočkalo dobrých recenzí u zahraničních médií, velkým "domácím" úspěchem je vítězství koprodukčního slovensko-českého snímku Pátá loď režisérky Ivety Grófové.

Zvítězil v soutěži Generation Kplus, která se zaměřuje na děti a mládež. Snímek koprodukoval Jiří Konečný ze společnosti Endorfilm.

V příběhu jedenáctileté dívky, která si přivlastní dvě nezaopatřená nemluvňata a s kamarádem si vytvoří náhradní rodinu za svou nefunkční, se režisérce podařilo spojit sociální drama s dětským "intimně dobrodružným" filmem. A že může hluboce působit na mladistvé publikum, dokazuje právě cena od poroty, kterou tvoří vrstevníci hrdinů snímku.

"Vybrali jsme film, který je tvůrčí i autentický. Vypráví o dvou dětech, které si vytvořily svět podle vlastních pravidel," zní ve vyjádření porotců.

"Je to velké ocenění právě kvůli tomu, že to není cena od tradiční poroty, která zohledňuje různé faktory, ale že je to opravdu upřímná cena od diváků," řekla HN režisérka Grófová. "Největší výzvou bylo udržet příběh uvěřitelný. Aby herecké vedení, kamera i samotný příběh byly konzistentní. A aby dětští herci, kteří většinou ve filmech iritují, fungovali."

Jemný, hravý a přitom smutný snímek do českých kin 6. dubna uvede CinemArt. Film Pátá loď ukazuje, že dobrodružství či pohádka nepatří jen do hlavního proudu kinematografie, ale že se v něm může přirozeně ukrývat i podstatné společenské téma. Jako by to letos platilo o velké části nejvýraznějších děl Berlinale.