Recenze: Masaryk ve vítězném filmu Českých lvů trpí v sanatoriu i na večírcích, divák trpí s ním

Už od prvního šplouchnutí vln aktuální rekordman cen Český lev vypadá, jako by ani nevznikl v Česku. Režisér Julius Ševčík spolu se scenáristy Petrem Kolečkem a Alexem Koenigsmarkem vystavěli drama ze života diplomata Jana Masaryka jako pečlivě uspořádaný labyrint. Bez ohledu na to, zda si snímek Masaryk zasloužil všech 12 sošek filmové a televizní akademie, však v tomto labyrintu občas bloudí.

Masaryk už od prvních upoutávek sliboval jak drogy a hýření, tak zároveň pohled na dějiny očima psychicky zlomeného muže, který v předvečer druhé světové války bojoval za osud své domoviny. Za vlast, kterou "stvořil" jeho otec Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Masaryk ve filmu válčí silou jména, které by občas nejraději zapomněl.

Tvůrci se zřekli možnosti chronologicky převyprávět Masarykův život i záhadnou smrt. Vybrali si dvě dějové linie, těsně před mnichovskou dohodou a těsně po ní. Tento postup souzní s tím, jak se dnes točí životopisné filmy. A režisér Ševčík v mnohých scénách evokuje chladný potemnělý styl známý spíše z hollywoodských produkcí.

Jenže navzdory snaze zaostřit pozornost na dva krátké okamžiky historie se nakonec záměr sledovat velké dějiny očima jednoho muže drobí do epizod. V nich se rozehrává až příliš mnoho motivů a na žádný nezbývá dost času.

Film stojí na premise, že psychicky narušený Masaryk během dlouhého pobytu v Americe vyhledal pobyt v sanatoriu. A pro kvalitu filmu není tak podstatné, o jak velkou uměleckou licenci jde. Spíše je problematické, čemu tato licence ve vyprávění slouží.

Film Masaryk umí ohromit, ale proteče mezi prsty

Dalších 13
fotografií

Masaryk v azylu ve Vinelandu v New Jersey neprodělává skutečnou terapii, spíše se svým lékařem německého původu debatuje o jeho osudech − zprvu jej dokonce nařkne, že jde o nacistu.

Celý film začíná scénou kolapsu, v níž Masaryk vnikne do cizího domu, kde na klavír hraje českou hymnu. Je to efektní výjev, přesto divák nad tímto patosem kroutí hlavou.

Vyprávění a jeho hrdina skáčou v čase i prostoru ze Spojených států do Česka a především do Londýna, kde se Masaryk diplomatickými prostředky snaží zabránit nejhoršímu. Podobně také celý film plave mezi chladnými obrazy, v nichž mají dějiny vyvstat jaksi mimoděk, a nepřiměřeně přepjatými momenty, kde se ukazuje selhání evropských mocností.

V těchto okamžicích se také naznačuje, že "my Češi nejsme žádní zbabělci". Spíše než uměle dodávat odvahu a svalovat vinu na druhé by však možná bylo cennější pustit se do reflexe vlastních traumat z dějin, o což se loni pokusilo drama Ztraceni v Mnichově od Petra Zelenky.

Režisér Ševčík je místy mistrem atmosféry. Když ve filmu Masaryk auto jede potemnělým lesem, díky načasování, ozvučení i nasvícení scény z toho obrazu "dýchají" dějiny.

Podobně nonšalantně snímek ustojí diskutovaný okamžik, kdy Jan Masaryk šňupe kokain a v ruce drží srolovanou bankovku, z níž na syna hledí "tatíček" TGM. Ledabylá poznámka "Nemáš radši pětikilo?" situaci trefně odlehčí a režisér se střihačem přesně odhadnou, jak dlouho scénu nechat doznít.

Ale jako celek film Masaryk proteče mezi prsty. Není tu ani dost z diplomatova života, ani dost z pohnuté historie.

Už obraz vln, které se na plátně objeví třikrát − na začátku, uprostřed a na konci −, napovídá, že scénář je "vysochán" s takřka matematickou přesností. Podobně precizně se přepíná mezi dějovými liniemi. Jenže místo pozvolného narůstání napětí či sledování procesu, v němž se z pacienta stává státník či vlivem dějin z diplomata pacient, tento postup vede k dojmu umělosti, až vykonstruovanosti.

Masaryk není přesvědčivý jako bonviván či svůdce. Nikdy nedostane prostor svádět, s ženami pouze souloží. Místo pohledu na člověka dvou tváří film sleduje stejného muže, který na večírcích − stejně jako v sanatoriu − nežije, nýbrž trpí. Navzdory momentům, v nichž film svou šikovností dalece převyšuje české řemeslné či režijní standardy, divák bohužel dost často trpí s Masarykem.