Český soubor Collegium 1704 oprášil Vivaldiho operu, veze ji na Slovensko a pak do Versailles

Když se dirigent Václav Luks rozhodl znovu na jeviště uvést tři sta let starou operu Arsilda od Antonia Vivaldiho, oživil překvapivě aktuální dílo. A při hledání vhodné zkušebny navíc v Kolbence v pražských Vysočanech našel nový prostor pro činnost svého hudebního souboru Collegium 1704.

Novodobá jevištní premiéra opery Arsilda se uskuteční zítra ve Slovenském národním divadle. Po jediné repríze se inscenace vydá na turné po Francii, které vyvrcholí v Královském divadle ve Versailles.

O důvodech k uvedení Arsildy Václav Luks nepochybuje. "V kontextu Vivaldiho tvorby se jedná o výjimečnou operu a Vivaldi si toho byl vědom. Napsal pro Arsildu kompletně originální hudbu, což tehdy nebývalo zvykem. Sám z ní naopak celý život čerpal a půjčoval si z ní do jiných děl," říká.

Režisér inscenace David Radok je přesvědčen, že témata Arsildy jsou v podstatě současná. "Pojednává o lhaní, předstírání, přetvářce, podvádění a relativizaci pravdy. Tím se dotýká všeho, v čem se právě dnes nacházíme," říká Radok a hned uvádí několik příkladů. "Když si uvědomím brexit, Donalda Trumpa i českého prezidenta, uvědomím si i strašlivou aktuálnost témat Arsildy."

Podle dirigenta Lukse je Arsilda výborně dramaturgicky vystavěná, dialogy nejsou nikdy dlouhé a vytvářejí strhující situace. Ostatně ty jsou v Arsildě podstatnější než příběh. Opera má čtyři hlavní postavy a každá buď miluje někoho jiného, než by měla, nebo se za někoho jiného vydává.

"Většina barokních oper má naprosto nesmyslný děj, který nestojí za moc," souhlasí režisér Radok. "Příběh Arsildy je úplně šílený, ale opera výborně vykresluje postavy, situace, vztahy a atmosféru − to mě zajímá. Jestli někdo předstírá, že je někým jiným, o to tolik nejde. Kdybych měl hrát o tom, jak je Lisea přestrojená za svého bratra, její bratr za zahradníka a všichni jim věří, bylo by to téměř pro debily. Podstata je v psychologicky pravdivém jednání postav, které se z toho pokouším dostat."

Některé Vivaldiho árie na první poslech působí jednoduše, ale je to jednoduchost velmi rafinovaná. Skladatel se inspiroval lidovou hudbou, nepodléhal dobovým konvencím. K tomu Václav Luks zdůrazňuje, že žádná z árií v Arsildě neslouží jen jako podklad k exhibici pěvců.

První verzi Arsildy v roce 1714 zamítl benátský cenzor. Vivaldimu však na dílu natolik záleželo, že zasáhl do libreta, aby byla opera dva roky nato skutečně uvedena.

Autor libreta Domenico Lalli se od nové verze dokonce distancoval. V libretu je na svou dobu mnoho revolučních akcentů, v původní verzi se jich ale zřejmě vyskytovalo ještě víc.

Arsilda se v době svého vzniku pravděpodobně hrála také v Praze. Dnešní publikum v české metropoli však nové nastudování doma neuvidí. "Je to paradoxní," říká k tomu Václav Luks, "protože uvedení Arsildy bylo původně iniciativou Národního divadla, které nás dalo dohromady i s Davidem Radokem. A když jsme domluvili francouzskou koprodukci, Národní divadlo z projektu z finančních důvodů vystoupilo."

To potvrzuje také tiskový mluvčí Národního divadla Tomáš Bendl s dodatkem, že k odstoupení došlo ještě před podpisem smlouvy.