Čínský román vypráví o Slušovicích, které zbohatly krádežemi a prostitucí. Autor se pohybuje na hraně

Vzpomínáte na Slušovice? Na zemědělské družstvo, které v tom za normalizace umělo chodit tak dobře, že bohatlo takřka nezadržitelně? Rozpukov, jak ho ve stejnojmenném románu popsal spisovatel Jen Lien-kche, je podobný případ, ovšem v čínských − a tedy mnohem bombastičtějších − reáliích. Slušovice byly reálným výdobytkem reálného socialismu, Rozpukov je smyšlený.

Kdysi byl zapadlou vesnicí. Chcípl tam pes. Během pár let se ale obec změnila v pulzující velkoměsto. Místo, které jde příkladem ostatním a kam se kromě pracujících stěhují také oblastní stranické orgány. Přesněji vzato se nestěhují, ony tu vznikají, pěkně zezdola, jak to má v beztřídní společnosti být. Nebo snad ne?

Jak se stalo, že Rozpukov nabobtnal? Začalo se od píky: krádežemi materiálu z projíždějících vlaků. Členové gangů, kteří při této nebezpečné aktivitě zahynuli, si v Rozpukově zaslouží trvalou vzpomínku a vděk.

Vykrádat pomalu jedoucí vlaky však brzy přestalo stačit, a tak krádeže pozvolna nabíraly na rozměrech. Spolu s tím rozvoj města ovlivnila druhá síla − obchod s řízenou prostitucí.

Která ze soupeřících skupin získá větší díl moci? Muži, nebo ženy? Či snad členové znepřátelených klanů dokážou spolupracovat? Povede svatba mezi rozpukovskými Monteky a Kapulety k lásce, nebo jen k prohloubení nenávisti? A jak do toho zasáhnou volby, které byly v Rozpukově vyhlášeny jako experiment?

Román s podtitulem Místopis čínského zázraku je brilantní satirou. Byť je celý téměř pětisetstránkový syžet založen výhradně na očekávání toho, kdo zas přijde s novým podrazem, rozhodně nenudí. Vrstvením podvodů příběh nezachází na úbytě, naopak bují − jako sám Rozpukov. Do hry se čtenářem ostatně vstupuje i autor, který svou knihu uvádí tvrzením, že se jedná o pouhou zakázku. Prý byl vyzván, aby zachytil rozkvět Rozpukova za honorář tak nebetyčný, že se nedal odmítnout.

Jen Lien-kche, a dokonce i čtenář, který svou četbou naplňuje podmínky oné smyšlené literární objednávky, se tak stává součástí systému. Poselství je zřejmé: nikdo nemůže stát vně, ruce každého z nás jsou špinavé.

Kniha je pravděpodobně maximem možného, kam lze v říši středu dnes oficiálně zajít. Autora, který se k poměrům v současné Číně kriticky vyjadřoval také na loňském Festivalu spisovatelů Praha, režim už dál nepustí.

Kritika lokálních zlořádů a zneužívání moci hanebným úřednictvem nicméně koresponduje s politikou vládnoucí komunistické strany. A když pak autor knihy začne poukazovat na bezohlednost mocných vůči trvale znásilňované krajině, už se pohybuje blízko hrany. Ničení přírody v tomto kontextu znamená víc než neekologické chování, podtíná také duchovní kořeny, ve východní tradici bytostně spjaté s krajinou a cyklem ročních dob.

Peking pochopil, že po svých spisovatelích nemůže žádat ovace jako kdysi. V knize by takové skandování znělo falešně. Povolení autoři nemusí všemu otevřeně přitakávat, zároveň však musí mít na paměti, co už vyslovit nesmějí. Systém je mimo diskusi. Smát se špíně Rozpukova? Klidně, růst přece přináší potíže. Ale na principy nám nesahejte.

Nepochybujme, že ve hře kryptogramů dokáže čínský čtenář číst podobně, jako to český čtenář uměl ještě před čtvrtstoletím. Ani cenzura není hloupá, chápe, o čem je v knize řeč. Ví, že ovace už obstará někdo jiný − vzpomeňme na návštěvu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze.

Ostatně i onen čínský stavební zázrak, jak ho Jen Lien-kche sarkasticky popisuje, může mít své konkrétní obrysy. Filmový festival Jeden svět bude ještě příští týden promítat dokument Čínský sen vyprávějící o výstavbě zbrusu nové megapole. Teprve v tu chvíli člověku opravdu zatrne: Rozpukov není pouhá rozpustilá freska. Je to ten starý známý socialistický realismus.