Febiofest zažil nečekanou světovou předpremiéru. Režisér Ferrara před půlnocí promítl svůj nový film

Spolupracovníci amerického režiséra Abela Ferrary říkají, že vše dělá spontánně. Platí to o vzniku jeho slavného filmu Poručík z roku 1992, kde herec Harvey Keitel improvizoval na základě pětadvacetistránkového scénáře, stejně jako to platí o Ferrarově nejnovějším dokumentárním filmu zvaném Live in France. Spontánní byla také sobotní projekce tohoto snímku, kterou režisér zorganizoval na pražském Febiofestu.

Už na páteční tiskové konferenci Ferrara mával harddiskem s rozpracovanou kopií filmu, aby pak během soboty v kině CineStar Anděl oslovoval kolemjdoucí a nabízel jim, ať se hodinu před půlnocí přijdou podívat na promítání.

Na pokladnách kina se zdarma rozdávaly lístky na projekci ještě nedokončeného dokumentu, jenž zachycuje Ferrarovo setkání s autory a interprety hudby k jeho filmům.

Snímek vznikal vloni na podzim ve Francii, kde se klavírista Joe Delia a kytarista Paul Hipp s režisérem setkali po deseti letech a během tří večerů naživo hráli hudbu z Ferrarových snímků.

"Naši cestu vždy usměrňovaly drogy, alkohol a hudba. Byli jsme nejen tři muzikanti, ale také tři feťáci," řekl před pražskou projekcí pětašedesátiletý Ferrara, jenž se prý závislosti na drogách a alkoholu zbavil před pěti lety.

Písně k Ferrarovým filmům se pohybují na pomezí rocku, blues a gospelu, od poloviny sedmdesátých let je skládal většinou Delia. Režisér ale hraje na kytaru i foukací harmoniku a některé skladby ve filmu sám zpívá či napůl recituje.

"Nikdy jsme neměli dost velké rozpočty, abychom licencovali cizí hudbu, tak jsme si ji nahrávali sami. Kdybychom byli bohatší, používáme písně od Rolling Stones," konstatuje Ferrara ve filmu.

Ten spíš než po hudební stránce zaujme vhledem do filmařova chaotického způsobu práce. Například před prvním koncertem ve francouzském Toulouse hudebníci řeší, "kde v Toulouse sakra sehnat bubeníka", aby ho na poslední chvíli našli přes internet.

V jiné scéně Ferrara obchází kampus a francouzským studentům rozdává letáky na koncert. Jejich vlažný zájem kvituje s potěšením: když byl prý sám mladý, také by "nešel na koncert nějakého dědka". Nejen tuto pasáž režisér prokládá výraznou gestikulací a slangovými výrazy z prostředí newyorské čtvrti Bronx, kde se v padesátých letech minulého století narodil do rodiny s italskými a irskými kořeny.

Někteří však ve filmu Ferraru poznávají − třeba prodavač v obchodě s hudebními nástroji si na internetu vyhledá režisérovo interview v americké televizní talkshow Conana O'Briena a hned si s Ferrarou pořizuje fotku.

Film se v Praze promítal ještě bez závěrečných titulků a s časovým kódem, jenž slouží k orientaci střihačů. Ve snímku dále účinkuje Ferrarova mladá manželka Christina i jejich dvouletá dcera Anna. Už se v něm ale neobjevuje raper z americké Filadelfie Schoolly D, jehož skladba zněla na konci filmu Poručík.

Režisér Ferrara tvrdí, že Schoolly D se ocitl na takzvaném No-Fly Listu, tedy seznamu lidí, již mají nad USA zakázáno cestovat leteckou dopravou. Seznam po teroristických útocích z 11. září vytvořila americká vláda, aby omezila pohyb lidí, kteří by podle ní mohli chtít spáchat teroristický čin.