Malíř Bolf vystavuje v pražské Špálově galerii, své strachy přestěhoval do lesa

Strachy a úzkosti, které ve spořádané společnosti nejsou slučitelné s dětstvím, vyplouvají na povrch. Pražská Galerie Václava Špály připravila výstavu malíře melancholika Josefa Bolfa nazvanou Nepatrný dosah povědomí. Pochmurné obrazy přinášejí obvyklou bolfovskou dávku ušlechtilé deprese.

Pětačtyřicetiletý autor, který patří k nejvyhledávanějším současným českým malířům, jen nepatrně posouvá svůj výraz. Nové malby a kresby jsou pestřejší, dřívější kombinaci černé s fuchsiovou vystřídaly odstíny pastelových barev, které uzemňují šedá a černá. Rovněž ubylo brutality. Místo dětí jsou na obrazech mladí lidé, kteří sice pláčou nebo trnou v obavách, většinou ale nekrvácejí.

Proměňuje se také prostředí. Ještě stále se na pozadí Bolfových pláten občas objevují paneláky, zato dlouhé školní či nemocniční chodby vystřídal les. Stromy, skály, jeskyně a potoky jsou pochmurné, plné stínů a neznámých útočících sil, které v podobě paprsků, vírů a proudů dotírají na vyděšené postavy.

Plátna připomínají vystřižená okénka z filmů nebo vyfotografovanou momentku z nějakého dramatu či snu, jehož děj si divák musí domyslet.

Chlapec se škrábe na skálu a otáčí se, u jeho nohou se nachází ovce − nebo alespoň ovčí hlava. Jiná nedospělá postava stojí po kolena v lesním jezírku. Choulí se do sebe, asi zimou. U všech obrazů je patrný pocit opuštěnosti. Mladí milenci se k sobě tisknou, ale vzájemná blízkost v tmavé krajině jim poskytuje málo útěchy.

Malíř Bolf své strachy přestěhoval do lesa

Další 3
fotografie

Kurátor výstavy Jan Zálešák si všímá neobyčejné strnulosti Bolfových děl. "Pohyb je sice v malbě dočasně zastaven, v prostoru obrazu přesto zanechává neklid. Zůstává na rozostřeném okraji vědomí, podobně jako rýha v desce stolu, do které nevědomky opětovně zajíždíme nehtem, nebo jako bolavé místo na těle, jehož se stále znova dotýkáme, abychom se ujistili, že bolest ještě neodezněla," tvrdí Zálešák.

V zadní místnosti galerie podlahu pokrývá několik vrstev vzájemně se překrývajících akvarelů. Jsou na nich zoomorfní figury, jakési skici postav, které se do velkých obrazů nevešly. Právě odtud se do zbytku výstavních prostor rozlévá odcizený hudební doprovod − jako hučení a brnkání umělého lesa.

Také v suterénu pokračují "portréty" z Bolfova osobního castingu na hlavní roli ve velkých obrazech. Defilují tu chlapci se zvířecími maskami na ústech, oblečení do flanelových košilí a úpletových vestiček, jaké se nosily za malířova dětství.

Josef Bolf ví, jak se dotknout bolavé pravdy o krutosti života, pro kterou nachází důvěrně známé kulisy. Nejprve to byly funkcionalistické stavby škol s labyrintem chodeb a nekonečná sídliště, jejichž detaily si dobře zapamatoval z dětství stráveného na pražském Jižním Městě. Nyní je to les, jehož pohádková atmosféra se lehce zvrtne v horor.

Věrně zachycené, dobře známé prostředí jako by aktivovalo divákovo podvědomí, které hypnoticky přijímá a ztotožňuje se i s Bolfem naznačenými traumaty.