Prach z odstřeleného Stalina se stále vznáší nad Prahou, připomíná světová premiéra nové opery

Prach z odstřeleného Stalinova pomníku stále zůstává ve vzduchu. Ještě nedosedl. Pětapadesát let po likvidaci monumentální skulptury na pražské Letné přitahuje osud jejího autora Otakara Švece, který si vzal život kvůli vlastnímu nechtěnému dílu, tvůrce různých oborů.

Režisér Jiří Havelka připravil divadelní inscenaci Památník v polské Vratislavi, Česká televize chystá film Viktora Polesného nazvaný Monstrum a dnes bude mít na Nové scéně pražského Národního divadla premiéru opera Žádný člověk skladatele Jiřího Kadeřábka.

Devětatřicetiletý autor, který se na inscenaci podílí také jako dirigent, připomíná dvojí rozměr jejího tématu: nejen společenský, ale také intimní. Když se Švec krátce před odhalením Stalinova pomníku v roce 1955 rozhodl spáchat sebevraždu, následoval vlastně manželku, která ze světa dobrovolně odešla o rok dříve.

Švec nebyl stalinista a pomník stavět nechtěl, ale nepřihlásit se do soutěže znamenalo pro každého tuzemského sochaře nebezpečí. Záměrně navrhl nerealizovatelný monument, jenže právě proto byl vybrán.

Od skladatele Kadeřábka lze čekat leccos. Především však vyhraněnou zneklidňující hudbu. Kompozice pro "vyladění duše" nepíše. Když už skladbu tím směrem namíří a slastně si pohraje s klasickou formou, záhy ji modernisticky naruší a přidá třeba elektronicky zkreslenou lidskou řeč − ta připomíná spíš zvuky z vesmíru − jako ve starším dílu Filii Dei.

Jindy je Kadeřábek zase neobyčejně vtipný. Třeba v hudební hříčce Don Hamburger s textem "já to žeru" parodicky využil jídelní scénu z Mozartova Dona Giovanniho.

S novým dílem Žádný člověk jde ale legrace stranou. Osud Otakara Švece i jeho manželky to ani připustit nemůže. Ostatně když už pro Národní divadlo nějaká nová česká, byť komorní opera vznikne, vyrovnává se spíš s traumaty moderní historie.

Skladatel Aleš Březina takto ve dvou operách zpracoval likvidaci mučedníků komunistického režimu: političky Milady Horákové a kněze Josefa Toufara. A když Národní divadlo aspoň pro jediné uvedení představilo nikdy nehrané dílo Nová země od desítky let zesnulého modernisty Aloise Háby, týkalo se hladomoru za vlády Josifa Stalina.

Národní divadlo chystá světovou premiéru. Opera zvíří prach z odstřeleného Stalinova pomníku

Dalších 12
fotografií

Vedle toho může být sice téma zlikvidování generalissimova pomníku na pražské Letné v roce 1962 až radostné, kdyby za jeho vybudováním nestály dvě zoufalé oběti manželů Švecových, zvrácená symbolika a pak také pokrytectví pohlavárů tehdejšího režimu.

Ti se sice Stalina oficiálně zřekli, ale jeho sochu − ve své době největší v Evropě − chtěli vyhodit do povětří paradoxně co nejtišeji a bez pozornosti občanů.

"Socha měla zmizet podobným způsobem, jakým mizeli lidé během stalinismu z ulic a z fotek. Hledali inženýra, který by vymyslel tichý výbuch," vysvětluje německá režisérka opery a spoluautorka libreta Katharina Schmitt. Proto inscenace pracuje také s absurditou nesmyslnosti "tichého výbuchu".

Opera Žádný člověk má podle Kadeřábka tři rozdílné části a právě práce s takovou hudební koncepcí ho přitahovala. Ale jen první část je prý tradiční operou, i když spíš operou v uvozovkách.

"Protože všechno, co dělá operu operou − a to je pro mě orchestr, sbor, masa zvuku, kterou si může dovolit jen velké divadlo − jsme nahráli," vysvětluje skladatel. Nahrávku pak na jevišti živě doplní pět pěvců a herec.

První část klasickým způsobem sleduje tragický příběh Otakara Švece a končí výbuchem jeho sochy. "A tím výbuchem vyhodíme do vzduchu nejen sochu, ale také strukturu opery. Od klasického hudebního divadla se dostaneme jinam," říká režisérka Schmitt, která žije na Letné, kde pomník stával.

Pak přijde čistá elektronická hudba ve druhé části a typické výdobytky hudby 20. a 21. století v části třetí. "Rozbitá struktura, mozaikovitost, harmonická neukotvenost, flexibilita," popisuje Kadeřábek. A pro spoluautora libreta i dramaturga Lukáše Jiřičku je toto finále díla postapokalyptickou sci-fi.

Kdo neumřel, možná v té sci-fi žije dodnes. Oba libretisté o tom cosi naznačují v poznámce svého operního textu: "Po tiché explozi se objeví přízraky, které zůstaly po výbuchu Stalinovy sochy v kolektivním vědomí Pražanů." To je ten stále neusazený prach.