Paradox "velkého otevření" Národní galerie

Co jiného dělat v deštivém sobotním odpoledni než vyrazit do galerie. V té pražské Národní se toho navíc děje tolik, že si ani nestačíte vybrat.

Veletržní palác je momentálně plný výtečného světového umění Magdaleny Jetelové, kterou doplňuje publicistická sbírka věcí a nápadů na téma imigrace od populárního čínského disidenta a aktivisty Aj Wej-weje. Ten se na výstavě stává umělcem nejvíce v části věnované jeho velmi citlivému "rozhovoru" s tradicí porcelánu, jenž s imigrací nemá nic společného.

Zatímco Magdalena Jetelová skrze umělecké čtení filozofa Paula Virilia vysvětluje, že podstatné, esenciální není viditelné a umění je tu právě od toho, aby se o zviditelňování neviditelného snažilo, Aj plní roli ideálně, tedy názorně pracujícího učitele, který v dostatečném detailu a zvětšení popisuje všechno tak, jak se to ukazuje. To je také zřejmě přesně ten důvod, proč se Ajova instalace líbí i jinak poměrně netečnému čtrnáctiletému teenagerovi.

Skutečné umění ale teče v konfliktu zjevného a nezjevného, který Magdalena Jetelová velmi jemně zapečeťuje ve svých obrazech světlem a v dřevěných objektech. A také v hlavní instalaci chvějících se vrstev země v centrální hale paláce. Umění se klube nenápadně, jemně, o to však překvapivěji a silněji. Chce to vytrvat a počkat si trpělivě na vhled do věcí… Počkat si… ale kdo z nás na to dnes má čas?

Veletržní palác není v sobotu plný, z větší části jej zaplňují cizinci, kteří samozřejmě přišli hlavně na Aje, jenž coby mezinárodní hvězda skutečně přitahuje. Čeští návštěvníci si zjevně výstavy ve většině užili především při "grand openingu", tedy na velkém mejdanu na zahájení výstavní sezony.

Nebylo to jenom proto, že umění a angažovaná umělecká publicistika se u nás vždy tak nějak lépe konzumují na festivalu, mělo to i obyčejný praktický důvod. Výstavy byly během "velkého otevření" zadarmo, dnes už se platí, takže umění tolik netáhne − 10 eur za každou jednotlivou výstavu, 400 korun rodinné vstupné. Jetelová + Aj = 800.

Říká se, že o peníze jde až v první řadě, v případě Národní galerie se ale zdá, že je asi přece jen důležitější, že lidé do galerie vůbec přijdou. Tedy alespoň při velkém otevření, přestože vstupné za těch 15 tisíc lidí při openingu ve Veletržním paláci by mohlo aspoň trochu vyrovnat patnáctimilionové náklady na speciální výstavní projekt s obrovským gumovým člunem s uprchlíky.

Nejde ani tak o rozpočet Národní galerie a jeho přirozené vyrovnávání prostřednictvím vstupného, jakkoliv ani to nelze přehlížet – ostatně ani velké světové galerie se nebojí za speciální výstavy účtovat nemalé peníze a nenabízejí výjimečné umění masově zdarma.

Nemá to pouze finanční důvod, nechtějí tím jen částečně splatit náklady. Souvisí to s celkovým vztahem k umění, které má určitou cenu. Zkouší se tím skutečný zájem o umění (kdo je chce vidět, kdo to potřebuje, nebojí se obětovat i peníze, investovat), ale i kvalita výstavy, protože je-li opravdu výjimečná, musí ji vidět i lidé, kteří obvykle do galerií nechodí.

Velké otevření je jistě velmi dobrý marketingový nástroj, který alespoň jednou dvakrát za rok přitáhne do Národní galerie obrovské množství lidí, nafukuje však bublinu, jež zkresluje skutečný vztah české společnosti k umění. Vytváříme si sami pro sebe dojem obrovského uměleckého zájmu a hluboce prožívané kulturnosti, které se však s grand openingem vypaří jako Ajova selfíčka s uprchlíky a všechny sliby politiků o podpoře umění, dosahující alespoň jednoho procenta ročně vytvořeného národního bohatství.

Veletržní palác po letech knížákovské temné prázdnoty konečně žije. Je radost to vidět a zažívat. Přesto po sobotní rodinné návštěvě zůstává v těle podivný pocit, že tu něco velmi podstatného nehraje. Vskutku, podstatné už není vidět, ale cítit, cítit stále je.