Zahájení Pražského jara: Dirigent Barenboim s Vídeňskou filharmonií vrací Mou vlast na světová pódia

"Maestro, jak se asi cítí hudebník, když ztratí vlasy?" Otázka položená hlasem, v němž byla znát tréma, musela dirigenta Daniela Barenboima přinejmenším zaskočit.

Český dokumentarista Martin Suchánek, vědom si toho, že jediným hloupým dotazem může vše zhatit, své entrée hned opravil a anglické hair, tedy vlasy, nahradil správným hear − což znamená sluch.

To už smysl dávalo a rozhovor se čtyřiasedmdesátiletým Barenboimem, jehož před klavírem zabíraly dvě kamery, mohl začít. Tím okamžikem vyvrcholilo několikaleté jednání festivalu Pražské jaro s orchestrem Vídeňských filharmoniků a dirigentem Barenboimem.

Sám režisér Suchánek se musel probít několika obrannými liniemi agentů, ředitelů a asistentů, než se s legendou setkal tváří v tvář.

"Byla to má podmínka, chtěl jsem se mu představit a vysvětlit svůj záměr. Dvakrát jsem kvůli tomu jel do Berlína a dvakrát jsem se k němu nedostal. Až napotřetí to klaplo − první natáčecí den," vzpomíná.

Ale své podmínky měl také Mistr. Za žádnou cenu nebude mluvit o politice − což je přitom Barenboimovo celoživotní téma, jak osobní, tak v rovině umělecké − a k velké lítosti dokumentaristy také odmítl hrát na klavír.

"Předpokládal jsem, že jako fenomenální klavírista bude Barenboim přehrávat úryvky z partitury, ale striktně odmítl se klaviatury byť jen dotknout. Jediné, co jsme nakonec v dokumentu zachytili, je to, jak jedním prstem vybrnkává motiv Vltavy a pak Tábora," vypráví režisér s pochopením pro rozmary velkého umělce.

Šest vět o Barenboimovi

První setkání ještě bylo formální, dirigentova počáteční chladná nepřístupnost se však časem proměnila ve vztah kolegiální, až přátelský.

"Zpětně si říkám, že si mě na začátku zřejmě testoval, jestli vydržím," uvažuje Suchánek. "Byl nám velmi vděčný, když jsme mu přeložili Smetanovy komentáře ke každé z částí Mé vlasti a dodali kontext. Předčítal pak ty texty publiku i hráčům na veřejné generálce ve Vídni."

Pro Daniela Barenboima je tento rozsáhlý projekt, který čítá víc než jen dva zahajovací koncerty Pražského jara ve dnech 12. a 13. května, první zkušeností s kompletním Smetanovým cyklem. Předtím Barenboim pouze jedinkrát v americkém Chicagu uvedl Vltavu.

Na nynější úkol se dlouho a zodpovědně připravoval. Mou vlast v rámci abonentních koncertů v prosinci uvedl s berlínskou Staatskapelle, jíž je šéfdirigentem. Jen několik dní poté dílo nastudoval s Vídeňskými filharmoniky a provedl ho na koncertech ve Vídni, Paříži a Kolíně nad Rýnem.

S vídeňským orchestrem Mou vlast zahraje ještě v Linci, znovu ve Vídni a nakonec v předvečer Pražského jara také v Mnichově. Tam po své emigraci působil a Mou vlast často uváděl věhlasný český dirigent Rafael Kubelík.

Jeho jméno v Suchánkově rozhovoru s kosmopolitní dirigentskou veličinou Barenboimem zaznívá několikrát. "Barenboim považuje Kubelíka za jeden ze svých velkých vzorů. Jeho nahrávka Mé vlasti patří k referenčním i pro tak zkušené umělce," vypráví režisér.

Význam tohoto Barenboimova projektu pro Smetanu a českou hudbu vůbec je nyní stěží docenitelný. Má vlast se prostřednictvím velkého dirigenta a skvělého orchestru dostává na světová pódia, kam jako jedno z geniálních děl 19. století právem patří. Sám Barenboim v rozhovoru přirovnává Smetanu k Beethovenovi.

Desítky hodin Suchánkových záznamů jsou teď ve střižně a čeká se na vyvrcholení celého snímku, kterým má být zahajovací koncert Pražského jara 12. května v Obecním domě. Už teď ale Martin Suchánek může rekapitulovat uplynulé týdny a měsíce.

"Byl jsem šťastný, že mě z České televize a Pražského jara oslovili s touto nabídkou a že budu po dlouhé době točit s živým člověkem," říká autor předešlých dokumentů o Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi, Václavu Talichovi či Rafaelu Kubelíkovi.

Počáteční omezení, tedy že bude možné točit pouze zkoušky, nikoli koncerty, se pro dokument ukázalo jako výhodné.

"Zachycujeme proces od samých počátků, tedy od první zkoušky. Sledujeme, jak skladba získává tvar. Je to snímek o dirigentské práci zbavené všeho patosu. Pozorovat Barenboima při práci je fascinující a jsem si jistý, že ani delší záběry nebudou diváka nudit," říká přesvědčeně Suchánek.

Jeho cílem bylo vyhnout se schematičnosti. Doufá, že se podařilo. "Přecházíme z věty do věty, od Vyšehradu po Blaník, a myslím, že to plyne a má to tah," dodává.

Zajímavé je podle Suchánka také srovnání dvou orchestrů, toho berlínského a vídeňského. "Projevuje se tam odlišná mentalita, disciplína i hudebnost, a to nejen v samotném výkonu, ale také v chování na zkouškách," říká režisér a dodává, že obě pojetí byla velmi dobrá, byť rozdílná.

Názory hráčů orchestru byly další, co dokumentaristu zajímalo − ostatně vzhledem k poměrně velkému zastoupení českých muzikantů ve Vídni bylo slovo hráčů důležité i pro samotného Barenboima.

Suchánek s hudebníky probíral jejich party a zajímavá místa skladby. "Povídali jsme si se starším členem filharmoniků, který Mou vlast hrál při všech příležitostech, kdy ve Vídni zazněla: s Kubelíkem, Harnoncourtem a Levinem. Měl zajímavé postřehy o stylu dirigování," vzpomíná filmař.

Divák snímku nebude ochuzen o zákulisí koncertů v několika evropských metropolích. "Jsou to emotivní záběry," líčí režisér. "Například v Paříži nastaly na konci ovace, jaké jsem snad ještě nezažil," vzpomíná.

A jaký je Daniel Barenboim zblízka? "Pochopil jsem, že tu hradbu lidí, které má okolo, potřebuje k ochraně soukromí a pro to, aby se mohl koncentrovat. Zblízka je to člověk, který jako každý z nás touží po uznání a pochvale," míní Martin Suchánek.

Očekávané ovace po koncertech v Obecním domě 12. a 13. května by natáčení dokumentu měly završit. Premiéra snímku, který se jmenuje Barenboim/Smetana/Má vlast, je naplánována na letošní podzim u příležitosti mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Hned nato film uvede Česká televize a zájem už projevily také zahraniční televizní stanice.