Písničkář Xavier Baumaxa na novém albu dává lekci, jak zůstat autentický

Když se před čtrnácti lety objevilo debutové, skoro na koleni nahrané i distribuované album písničkáře Xaviera Baumaxy nazvané Fenkám, působilo jako zjevení. Zejména kvůli ironickému, sprostému a bezprostřednímu jazyku a smyslu pro pointu i vtip jdoucí až za hranu. Baumaxa jím ostřeloval konformní názory, postoje a křečovité pózy nejen hudebního středního proudu.

Na rozdíl od jiných se nenechal úspěchem vstřebat, uhladit ani zařadit. A podobně ostrými náboji, po jejichž zásahu vykrvácí kdečí ješitnost, střílí Baumaxa také na své deváté desce Idueto, kterou nyní vydal.

Přestože album natočil s kapelou špičkových muzikantů a řadou hostů, zůstává na něm solitérem, který než napíše štiplavou nebo vtipnou píseň, stihne utopit veškerou svou hořkost ze světa v alkoholu a rozpustit ji v kdovíjaké chemii. Dobře to vystihuje kontrast uvolněné radosti, se kterou desku otevírá píseň Slunce v duši, a poněkud depresivní temnoty, jíž skladba končí.

Aktuální nahrávku Baumaxa na sociálních sítích předjímal písní Krajčo T9 s melodií, jejíž algoritmus udala kalkulačka, a textem, jehož rýmy navrhl automatický slovník pro psaní SMS.

Je to už Baumaxův typický způsob − dotáhnout nápad do trefné absurdity, aniž by bylo jisté, zda je víc smutná, nebo vtipná.

Přesto je dobře, že Baumaxa na album nakonec parodii skupiny Kryštof neumístil. Na této písničkářské cestě za dotaženou, plnou a působivou hudební formou, která je kromě hořkého humoru i značně emocionální, by působila prvoplánově. I když několik rušivých momentů na albu zazní − třeba hříčka pro hříčku nazvaná Kvitová.

Písničkář se na desce vrací k náladě a v několika případech dokonce i repertoáru své někdejší kapely Faulnamusic. To, že Baumaxova poetika je místy hodně blízká sestavě J.A.R., hned ze začátku potvrdí její členové Oto Klempíř s Danem Bártou v zabijáckém refrénu písně Přísahám: "Přísahám, že se k tobě vrátim, to ti přísahám, já tě strašně rád mlátim."

Hlavní slovo ale mají na desce Idueto ženy, které jsou i jejím ústředním tématem. Nečekaně citlivý je slovensky zpívaný duet o dospělé lásce Náruč s Janou Kirschner. Alkoholicky zábavná a hořkosladká je Nikola Mucha v písni Pivní zmrd i v závěrečné "punkovce" Tiene múrov, kde to opět odnáší slovenština.

Babí léto bez bab, první ze dvou písní s Lenkou Dusilovou, Baumaxovi fanoušci znají už z desky Dawntempo. Jenže díky úžasnému hlasu Dusilové a celkově jemnějšímu podání má na novém albu opodstatnění. A závěrečná pěvecká přestřelka, ve které se Baumaxa s Dusilovou se vší lehkostí v hlasech trumfují, je prostě kouzelná.

Totéž platí o skutečném klenotu desky Idueto, jímž se stala píseň Muž, který prohrál. Baumaxa ji původně nazpíval někdy v roce 2005 a už jednou ji přepracoval na svém albu Coveranto. Tentokrát se mu ale za mikrofon povedlo dostat legendu Martu Kubišovou. Z jejího deklamativního projevu jde mráz po zádech.

Jedna z Baumaxových vůbec nejsilnějších vážných písní dostala s Kubišovou ještě temnější a emotivnější nádech. Zároveň se ukazuje, jaká je škoda, že Marta Kubišová loni uzavřela svou kariéru "jen" deskou coververzí.

Navíc právě v aktualizované písni Muž, který prohrál se zřetelně ukazuje, co je na písničkářství Xaviera Baumaxy tím nejdůležitějším, proč sám zůstává nenapodobitelným a přes občas se opakující témata stále posluchačsky podnětným umělcem. V dnešní všeobecné době her na jistotu je totiž jeho autenticita přímo esenciální.