Zpěvačka Kraussová se 27 cenami Grammy vydala po letech album, ukazuje božskou jiskru prostého zpěvu

Když Alison Kraussová roku 1987 vydala své první album, bylo jí teprve šestnáct let. Zpěvačka a houslistka, která nyní přišla s albem Windy City, se však během posledních třiceti let stala první dámou amerického country a držitelkou rekordních sedmadvaceti cen Grammy. Většinu jí vynesly bluegrassové nahrávky se skupinou Union Station. V celkovém historickém součtu bez rozdílu kategorií je dnes Kraussová druhá za již nežijícím dirigentem klasické hudby Georgem Soltim.

České posluchače, nejen ty countryové, Kraussová patrně víc než hromadou cen či čestným doktorátem z hudební školy Berklee zaujala společným albem s Robertem Plantem, kdysi sólistou britských Led Zeppelin. V písničkách nečekaně blízkých folku tehdy zněla obdivuhodně volně, nezávisle na svých countryových osudech i na rockovém partnerovi.

Bezprostřednost je tím nejhezčím také na novém albu Kraussové. Windy City je její první sólovou studiovou nahrávkou po téměř osmnácti letech a skladby na ni prý chtěla starší, než je sama. Tomu podivnému záměru málem dostála − seniorští pamětníci by mnohé melodie mohli broukat s ní.

Hned úvodní Losing You v někdejším Československu zvěčněla díky Martě Kubišové coby Loudá se půlměsíc. Kraussová na rozdíl od Kubišové i původní nahrávky Brendy Leeové nenabízí nijak osobitou, nezapomenutelnou barvu hlasu.

Její měkký soprán naprosto důvěřuje textu a nenásilně umocňuje náladu hudby. Stejně jako v dalším čísle Brendy Leeové, řecké kantiléně All Alone Am I (s Yvettou Simonovou Tehdy vítr vál). Nebo v superhitu Gentle On My Mind, proslaveném Glenem Campbellem, Elvisem Presleym či Michalem Tučným pod názvem Toulavej song.

Pro Kraussovou je píseň vším. V River In The Rain od "krále silnic" Rogera Millera chvílemi o té řece v dešti téměř šeptá. Když pak ale zvedne hlasovou polohu i objem, kovově zazvoní.

V konkurenci hvězd, do jaké se novou deskou odvážila, Kraussová nemusí každého přesvědčit, alespoň ne každým číslem. Třeba toho, kdo má v uších, co z pomalé elegantně countryové písničky Eddyho Arnolda You Don't Know Me z roku 1956 později udělal nevidomý soulový srdcerváč Ray Charles.

V posledku ovšem stejně záleží především na posluchačské nepředpojatosti. Šťastné jsou ty univerzální uši, kterým není zatěžko se v I Never Cared For You − tedy skladbě textaře a zpěváka s vyprahlým hlasem Willieho Nelsona − otevřít i hybnému, takřka dívčímu podání Kraussové.

Producent Buddy Cannon, jinak autor jedné z deseti písní alba, zpěvačce připravil doprovod, nad jakým sice může urputný ctitel stylu její kapely Union Station a energické houslové hry Kraussové samotné zazívat, ne však popřít jeho podíl na působivém vzkříšení vzpomínek.

Vzpomínky, ty nemůžeš si zout − řekl kdysi Michal Tučný. Countryovou hudbu si bez nich nelze představit vůbec, jinou ztěžka. Kraussová o vzpomínkách zpívá tak prostě, jako by to byly národní písně. Dáno je to jen největším talentům a nedá se to naučit.

Alison Kraussové cestu neusnadnily ani nůše cen Grammy. Většinu své kariéry trpívá silnými bolestmi hlavy. Před několika lety ji postihla nemoc hlasivek, ochraptěla a málem přišla o svůj vzácný, zdánlivě tak samozřejmý nástroj. Nic není zadarmo.

Zatím vždy nahrávala u menší nashvillské firmy Rounder Records. Znamená její nové album se slavnou etiketou značky Capitol i hledání zaručené "cílové skupiny" posluchačů? A i kdyby: nebylo by střednímu proudu populární hudby jen k užitku, kdyby se ho občas chopil interpret s božskou jiskrou?