Recenze: Íránský film Klient rozehrává oscarové divadlo, síla je ve výběru prostředí a hercích

Režiséru Asgharu Farhádímu se povedlo s psychologickým dramatem Rozchod Nadera a Simin v roce 2012 získat Oscara za nejlepší zahraniční film. V jeho rodné zemi to vyvolalo oslavy podobné těm, jako když čeští hokejisté vyhráli olympiádu v Naganu. Konečně si této země, jejíž snímky slaví již několik desetiletí úspěch na světových festivalech, všimli také v Americe.

Ve chvíli, kdy Farhádí letos získal druhého Oscara za drama Klient, vstoupil navždy mezi velikány světové kinematografie.

Jiní íránští tvůrci jako Abbás Kiarostámí, Mohsen Machmalbáf nebo Džafar Panáhí − autoři filmů jako Chuť třešní, Cyklista či Taxi Teherán − tvoří díla ještě příliš subtilní, než aby získala takovou všeobecnou pozornost, a nejspíš navždy zůstanou uzavřeni v lehce elitářském festivalovém okruhu.

Přitom většina íránských filmů je zároveň velmi srozumitelná i lidsky univerzální. Nejde v nich primárně o blízkovýchodní tematiku a složitě zašifrované kulturní symboly.

Mnohem spíš se tu projevuje − v něčem paradoxně blahodárný − vliv cenzury, kdy není možné zobrazovat naplno lidskou sexualitu, případně se jinak různě rouhat. Navíc finanční situace ani neumožňuje točit filmy s davovými nebo akčními scénami. Takže íránští filmaři se musí plně soustředit na kaž­dodenní vztahy a z nich utkávat realistická dramata, prodchnutá občas poezií všednosti.

Farhádího filmy na výraznou poetičnost rezignují, namísto toho jdou na dřeň vztahů mezi muži a ženami, aniž by došlo na fyzické obnažování. V podstatě je to taková decentnější verze tvorby rumunského režiséra Christiana Mungiua, jehož Zkouška dospělosti šla také nedávno do českých kin.

Ve Farhádího snímku Nader a Simin chtěla odejít ze země matka s dcerou, aby jí zajistila lepší budoucnost. Ovšem manžel musí zůstat doma s nemocným otcem. A i když se všichni milují, nic jiného než rozvod nezbývá.

V Klientovi je situace ještě o něco složitější. Manželský pár dvou herců, Emad a Rana, se kvůli zemětřesení musí přestěhovat do jiného bytu, v němž bydlela nájemnice se špatnou pověstí, za níž chodili různí "klienti". Na Ranu tak jednoho večera ve sprše zaútočí jeden z nich a ona si odnáší těžké trauma, aniž je jasné, zda byla znásilněna.

Emad se pustí do pátrání na vlastní pěst a nejspíš i odhalí pachatele, problém je v tom, že jde o mladého muže, který má velmi protektivního budoucího tchána.

Režisér Farhádí se obejde bez výrazných pohybů kamery, rychlých střihů i doprovodné hudby. Veškerou sílu soustřeďuje do výběru prostředí a hereckých výkonů.

Z děje tentokrát lehounce trčí konstrukt, že manželé-herci účinkují v adaptaci Smrti obchodního cestujícího v rolích výrazně starších postav, jež jsou už víc poničené životem. Paralely mezi osudy Emada a Rany a postav z dotyčné divadelní hry Arthura Millera však nejsou velké. Cítit je hlavně kontrast mezi civilností "světa venku" a stylizovaností "divadelního světa".

Jako by se Farhádí pokoušel nejenom říct nejenom, že také v Íránu je možné inscenovat nenáboženskou nemuslimskou divadelní hru, ale rovněž to, že íránské filmy dokážou předčit jakoukoliv divadelní hru a být lepší než západní kultura. Vypadá to, jako by režisérovi šlo o to vymanit Írán z pozice jakési domněle zaostalé země.

V závěru snímku Emad přímo konfrontuje pachatele v opuštěném domě, kde jako na jeviště vcházejí různí členové rodiny, kteří nevědí, co dotyčný spáchal. Balancuje se tu dost na hraně věrohodnosti. Tato divadelnost v reál­ných kulisách působí přirozeně jen za cenu, že se odehrává v rozvalinách civilizace, na opuštěných místech bez vazeb na živoucí kolotání ulic.

Divácký zážitek se tak ve filmu Klient umocňuje jen tehdy, pokud umíme zapomenout na vše okolo a soustředit se na čisté emoce.