Když karikatura ničí životy. Spisovatel Vásquez v novém románu líčí moc sdělovacích prostředků

V češtině právě vydaný román kolumbijského spisovatele Juana Gabriela Vásqueze, který je jedním z nejvýraznějších Latinoameričanů na mezinárodní literární scéně, je nevelký rozsahem, zato nabitý sdělením.

Zatímco autorova nejznámější kniha Hluk padajících věcí v pomalém rytmu odhadovala náhody v životech kolumbijské generace dospívající "současně s růstem násilí a moci drogových mafií", nová próza zvaná Reputace líčí, jaké je mít nadvládu nad pověstí mocných.

Hrdina knihy Javier Mallarino působí jako karikaturista vlivného deníku. Jeho kresby vycházejí "na legendárním místě, které všichni Kolumbijci vždy hned nalistují, aby se utvrdili v nenávisti či naopak v lásce ke svým veřejným činitelům". Satirické obrázky mohou politikům nebo veřejným osobnostem zničit kariéru, některým i život.

V českém kontextu není tato moc kreslené politické satiry tolik známá, stejně jako se v tuzemských médiích tolik nedaří politickému komiksu. Zato v latinskoamerickém prostředí jsou političtí karikaturisté uznáváni stejně jako političtí komentátoři.

V knize k nim začal patřit i ambiciózní mladý malíř Javier Mallarino. Podle slov své krásné ženy se mohl stát velkým umělcem, "novým Boterou, novým Obregónem", jak říká v narážce na známé kolumbijské výtvarníky z 20. století. Mallarino se však na přilepšenou začal živit politickými karikaturami. Jeho hvězda, vliv a s tím vším spojený adrenalin stoupaly, až se Mallarino ke skutečnému malování nikdy nedostal.

Román Reputace se v určitém místě setkává s autorovou předešlou, do češtiny již také přeloženou prózou Hluk padajících věcí − to když hrdinovi kdosi začne vyhrožovat smrtí, protože "v téhle zemi lidi zabíjejí kvůli malichernějším příčinám".

V tu chvíli se hrdinův život v kolumbijské Bogotě − plné strachu z bombových útoků, únosů i mordování novinářů − začíná jevit jako balancování na příliš tenkém laně. Protagonista se stejně jako jeho žena začíná ptát, proč to vlastně všechno dělá. Jistě ne z existenčních důvodů − vždyť manželka je slavnou rozhlasovou herečkou z bohaté rodiny.

Jak se hrdinovy karikatury, to "žihadlo napuštěné medem", strefují do všech, "padni komu padni", rodina se dostává do izolace. Karikaturista to nevnímá, vyhovuje mu každodenní práce, v níž črtá své nemilosrdné soudy a dosahuje jakéhosi neustálého osvícení.

Na oltář své posedlosti nakonec pokládá i manželství. Z očí jeho ženy vyvane obdiv. "Uvědomil si, že manželčin obdiv ho vždy živil a poháněl, a ocitnout se najednou bez něho se až příliš podobalo políčku vyťatému na veřejnosti," píše autor knihy. Hrdinu to ale nezastaví. Stěhuje se do hor nad Bogotou, aby si zde i bez počítače a internetu nadále užíval moc nad osudy svých obětí, jichž nikdy nelitoval.

Juan Gabriel Vásquez je jedním z mála současných světových autorů, kteří svým psaním dokážou v čtenáři vyvolat zvláštní, až staromilskou náladu. V jeho románech ještě nejsou důležité mobilní telefony nebo sociální sítě a odebírat noviny znamená "očekávat každé ráno proměnu světa někdy v podobě prudkého otřesu všeho do té doby známého, jindy pootevřených dveří do posunuté skutečnosti".

V obrovské moci tradičních sdělovacích prostředků se však podle Vásqueze zároveň koncentruje nebezpečí, kterému jsou prominentní karikaturisté či novináři vystavováni. Přestože jsou nepostradatelnými hlídacími psy demokracie, zároveň z podstaty věci ničí reputaci a někdy i životy druhých. Pokud nechtějí "vyměknout", musí se leckdy popasovat i sami se sebou.

Až na konci Vásquezova románu jeho hrdina pochopí, co znamenají slova jeho oblíbené postavy, Bílé královny z románu Alenka v kraji divů a za zrcadlem. "Ano, pomyslel si Mallarino, Bílá královna má pravdu: paměť, která sahá jen dozadu, je paměť chatrná."