Recenze: V novém filmu Sofie Coppolové s Kidmanovou se v centru ženské pozornosti ocitá dezertér

Od našeho zpravodaje v Cannes – Nicole Kidmanová letos festival v Cannes pojala ve velkém. Hraje tu ve čtyřech rolích a minimálně v obou snímcích, které soutěží o hlavní cenu, na sebe umí upozornit. Skoro to vypadá jako naplánovaný comeback devětačtyřicetileté herečky, která v poslední době neměla mnoho výrazných rolí.

V novince Oklamaný, kterou natočila režisérka slavného Ztraceno v překladu Sofia Coppolová, je však Kidmanová coby ředitelka Martha v malé dívčí škole jen jednou z mnoha žen. "Ukážeme mu trochu naší jižanské pohostinnosti," zazní brzy poté, co jedna z žákyň v lese najde zraněného dezertéra. Uprostřed americké občanské války není mnoho lepších nápadů než ubytovat uprchlého vojáka ve vile plné dívek a žen.

Ten nápad není původní − roli zotavujícího se zběha obklopeného ženami už v roce 1971 ve stejnojmenném snímku Dona Siegela ztvárnil Clint Eastwood. Tentokrát se postavy charismatického vojáka, jehož přítomnost naruší pořádek v klidném domě s bílými sloupy v průčelí, chopil Colin Farrell. A obohatil ji o irský akcent.

Režisérka Coppolová z výchozí zápletky nebuduje thriller, nýbrž černou komedii plnou toužebných pohledů, chichotání a drobných ženských her. Když raněný voják ochutná jablečný koláč, následují výměny na téma kdo ho upekl, od koho má recept a kdo byl nasbírat jablka. Nezvaný, leč šarmantní host stojí ve středu pozornosti učitelek i jejich žákyň, až po ty nejmenší.

Schopnost zabydlet film mnoha protagonistkami a těžit z jejich přirozené herecké chemie Coppolová využívá k budování zdánlivě nevinné atmosféry svádění. Tak jako se stromy v okolí domu topí v měkkém světle, i nálada snímku vyvolává takřka láskyplný úsměv.

V nejlepších scénách Oklamaný působí jako vyprávěnka z amerického Jihu, kde se běžně vyšinuté věci ukrývají pod vlídným povrchem. Ředitelka Martha je podobně jako dívky či její mladší kolegyně v podání Kirsten Dunstové okouzlena jediným mužem široko daleko. Zároveň však ví, že by měl z jejich ženského světa pro dobro všech co nejdříve zmizet.

I když se věci vyhrotí a po rychlém incidentu Martha se zlověstným úsměvem hovoří o pile a amputacích, prosvícená nálada nikdy zcela nevyprchá. Tento přístup některé diváky popudil − Coppolová jako by tentokrát natočila příliš jednoduchou historku. Záměrné oproštění potenciálně až hororového příběhu od napětí je však čímsi podmanivé.

V hlavní soutěži canneského festivalu si letos příliš mnoho filmařů světového formátu vylámalo zuby na složitých mozaikách, toužících postihnout mnoho témat z mnoha úhlů a kromě jiného hovořit o společenské situaci v Evropě. Takto se nové filmy rozpadly dvojnásobnému držiteli Zlaté palmy Michaelu Hanekemu či dosud strmě stoupajícímu jménu švédské kinematografie Rubenu Östlundovi.

Jednoduché žánrové hrátky s feministickým přesahem od Coppolové naopak neslibují víc, než co nakonec skutečně nabídnou.

Vzhledem k tomu, že Colin Farrell i Nicole Kidmanová mají v soutěži po dvou snímcích − společně hrají ještě v neobvyklém hororu The Killing of a Sacred Deer od řeckého tvůrce Yorgose Lanthimose −, nejsou bez šancí získat herecké ceny. Především Kidmanová je ve vynikající formě. Ať už v Oklamaném, kde hraje pragmatickou, leč citům podléhající ženu, nebo coby tragickým osudem sužovaná manželka z Lanthimosova filmu.

Režisérka Sofia Coppolová vždy rozdělovala publikum, ať už v postmoderních hrátkách s historií v Marii Antoinettě, či v artovém útoku na hollywoodská klišé ve snímku Odnikud nikam. Nepochybně se to stane i s jejím novým filmem. Přinejmenším to zlatavé světlo mezi stromy, v jehož svitu se pod rouškou úsměvů mimoděk dějí děsivé věci, však v myslích publika zůstane.