Netflix vysílá film o tom, jak Američané válčili v Afghánistánu. Odvolaného generála hraje Brad Pitt

Byl prý jedničkář i potížista, říkalo se mu různě: Lví král nebo taky Glenimal. Podle jeho jména Glen McMahon, ale především v té přezdívce znělo anglické "animal", zvíře. To vše a mnohem víc byl generál McMahon, který koncem minulé dekády převzal velení nad vojenskými složkami v Afghánistánu. Alespoň pokud lze věřit slovům vypravěče filmu War Machine, který je možno nyní vidět v internetové televizi Netflix a kde hlavní roli drsného generála ztvárnil Brad Pitt.

S důvěrou ve vypravěče, jímž je novinář Sean Cullen z časopisu Rolling Stone, ovšem bude mít divák problém. A ne proto, že skutečný generál Stanley A. McChrystal − odvolaný právě kvůli rozhovoru pro Rolling Stone, kde kritizoval obamovskou zahraniční politiku v Afghánistánu − byl pro potřeby filmu přejmenován. Především se to, co vypravěč líčí, prakticky vůbec neshoduje s děním na obrazovce.

Netflix se vedle povedených seriálů snaží investovat peníze i autorskou sílu do filmové tvorby. A tak na War Machine najal slibného australského scenáristu a režiséra Davida Michoda, vedle Brada Pitta se filmem mihne i Tilda Swintonová v roli německé novinářky či Ben Kingsley, který coby afghánský prezident vítá v zemi nového generála.

A právě scéna, kdy McMahon vchází do dveří a nachází zde místního vůdce, kterak lamentuje nad tím, že nemůže propojit nový Blu-ray přehrávač se starou televizí, dobře vykresluje, o jak podivný film jde. Kdyby tu ve svém herectví Pitt a Kingsley přidali byť jen o malý kousek na síle, už by vznikl spíš skeč jako od humoristické skupiny Monty Python.

Film War Machine se podle vstupů vypravěče tváří jako válečné drama, jenže se v něm kromě jediné scény neválčí ani se nic moc dramatického neděje. Snímek též předstírá, že je dramatem o muži, který se rozhodl vyhrát válku, nad níž už politická reprezentace jeho země zlomila hůl − jenže Brad Pitt toho muže hraje jako karikaturu.

Zkřivený koutek úst připomene Pittovu postavu poručíka Aldo Raina z notně nadsazené válečné pohádky Quentina Tarantina Hanebný pancharti. A chraplavý hlas zase Sylvestera Stallonea v jeho nejtvrďáčtějších rolích.

To vše naznačuje, že War Machine chce být také satirou, která si ráda rýpne jak do chování vojáků v Afghánistánu, tak do prezidenta Obamy, který ve filmu neustále nemá čas se setkat se svým vrchním generálem. A když se jedinkrát objeví, je vidět jen zezadu, jak McMahonovi říká, že dnešní schůzka opět nevyjde.

Rovněž v ten okamžik si však divák pomyslí, zda je to autorský záměr, nebo prostě tvůrci našli pouze herce, který má obamovsky tvarované ucho, nikoli už obličej.

Tak moc nesourodý snímek War Machine je. Tu a tam se trefí ironická šleha do černého, někdy dojde na skutečné emoce traumatizovaných vojáků, kteří se ve světě, kde je obtížné odlišit nepřátele od civilistů, neumí zorientovat.

Jenže hned v několika emotivních scénách realistické herectví vojínů vzápětí "přebije" Pittova macha, za níž je vidět pouze herec zoufale se snažící cosi hrát, nikoli skutečná postava s vlastními názory, vlastnostmi, city.

"Tak co, chlapci, připraveni? Tak jdeme vyhrát," říká McMahon vojákům v samém úvodu. Po celý zbytek filmu však není jasné, jak se k situaci v Afghánistánu staví, zda z toho náhodou chvílemi nemá legraci − až tak mimo požadovaný rejstřík Pitt hraje.

War Machine, který Pittova společnost Plan B pro Netflix vyvíjela čtyři roky, je bohužel výstřel vedle. Film natolik roztříštěný, že jedinou věc, kterou umí zprostředkovat, je chaos. Tomu nepochybně čelí všichni vojáci v Afghánistánu a podobných destinacích. Pravděpodobně ale nebylo autorským záměrem filmařů vyvolat podobný zmatek také v myslích publika.