Do Prahy přijede slavný Adonis. Syrský básník píše Asadovi, kritizuje islám a čeká na Nobelovku

Adonis je syrský básník drobného vzrůstu a velkých myšlenek. Vystupuje s robustní rudou šálou kolem krku, v ruce růže. Když recituje, jeho arabské verše vytváří malebný hudební proud.

Od pohledu křehký sedmaosmdesátiletý muž je však také šiřitelem vyhraněných názorů. "Islám patří do minulosti. Historicky vzato už to má za sebou," zní Adonisova nejradikálnější teze o náboženství 1,6 miliardy lidí, které je podle mnohých naopak na vzestupu.

Adonis si to nemyslí. Říká, že islám neudržel krok s vývojem moderní civilizace. Prý už ho čeká jen agonie. "Arabové se požírají navzájem, podřezávají si krky, zabíjejí se, zostuzují. Éra, v níž žili uplynulých patnáct staletí, je u konce," míní.

Je to paradox: největší žijící arabský básník je zároveň největším kritikem arabské kultury. Brzy se o tom přesvědčí také Češi. Na podzim bude Adonis hlavním hostem Festivalu spisovatelů Praha jen pár týdnů poté, co může získat Nobelovu cenu za literaturu.

"Adonis přiletí business classem z Paříže, kde žije desítky let. Teď ho jedu navštívit, abychom probrali jeho program v Senátu, kde se festival uskuteční," říká prezident pražské akce Michael March.

Literární kritici i sázkaři Adonise za favorita na Nobelovku označují už několik let. Pokud by šlo jen o jeho dílo, z něhož v češtině mimochodem dosud nevyšel jediný výbor a existuje pouze pár básní přeložených z francouzštiny Petrem Králem, Adonisův přínos literatuře je nezměrný. Byl jedním z prvních, kdo v arabštině použili volný verš. Pominul tvorbu vrstevníků a navázal na předislámské autory, u nichž spatřoval větší představivost. Ve zkratce byl pro otevřenost, experimenty, mysticismus. Vymezoval se vůči poezii, jež slouží náboženství.

Od začátku Adonis svoji poezii spojoval s politickými názory. Do padesátých let byl v rodné Sýrii členem protizápadní politické strany, což ho přivedlo až do žaláře.

Po propuštění emigroval. Usídlil se v Libanonu, kde vydával vlivné literární magazíny Šír a Mawaqif − s ním skončil poté, co se mu pro číslo zaměřené na ženská práva nepodařilo najít dost autorů, kteří by se vyslovili pro rovnoprávnost pohlaví.

Byl politicky vyhraněný, ale ne dogmatický. V době první libanonské války, v 80. letech, vydal protiizraelskou Knihu obléhání, později ale besedoval s izraelskými spisovateli navzdory tomu, že arabští literáti žádali jejich bojkot. Adonis vždy volí dialog.

Vyučoval pak na pařížské Sorbonně či americkém Princetonu. Sestavoval antologie, do arabštiny přeložil třeba římského klasika Ovidia. A dál pokračoval ve vlastní tvorbě, která v novém tisíciletí vyvrcholila dvoutisícistránkovým eposem zvaným al-Kitáb, popisujícím proměnu arabského světa po smrti proroka Mohameda.

Čím je však Adonis starší, tím otevřeněji hovoří. Jeho požadavky na reformu arabské poezie přerostly v širší debatu o nutnosti proměnit celou arabskou kulturu. A to básníka dovedlo až k dnešnímu přesvědčení, že islám je nutné když ne reformovat, tak alespoň oddělit od státu.

Adonis nesepisuje manifesty ani neradí politikům. Pouze volá po sekularizaci, jakou kdysi prošla i Evropa. Vyslovuje se pro společnost, která je po západním vzoru občanská, nikoliv kmenová. Chce, aby muslimové přestali považovat proroka Mohameda za bezchybného a ztotožňovat s ním chalífy či krále arabských zemí. "Vede to k tomu, že kdo kritizuje monarchu, jako by kritizoval Boha," říká.

Požaduje, aby se islámská kultura přizpůsobila civilizačnímu vývoji, prosadila reformu vzdělávání, zrovnoprávnila ženy a učila lidi kriticky myslet. Aby přijala pluralitu názorů i náboženství. Zjednodušeně řečeno: aby byli muslimové víc jako Evropané. A v tom je ten problém.

V arabském světě je Adonis, jenž desítky let žije v Paříži, se svými názory osamocený, takřka izolovaný. Má mnoho stoupenců na Západě, avšak i ty pobouřil, když se po událostech takzvaného arabského jara odmítl postavit na stranu syrské opozice. "Nemohu podpořit revoluci, která začala v mešitách," vysvětloval Adonis.

Jako muž narozený do alavitské rodiny, tedy sekty patřící do šíitské větve islámu, zaslal otevřený dopis alavitskému syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi. Stejně tak ale psal opozici. K oběma byl kritický, přesto ho sunnité dodnes obviňují, že straní šíitům. Adonis tvrdí, že je nestranný.

Občanská válka v Sýrii dokončila přerod básníka v politického aktivistu. A čím častěji o válce mluví, tím silněji se z arabského světa ozývá, že Adonis je za zenitem. Prý situaci nerozumí. Když vloni přebíral cenu v Německu, tamní spisovatel a vykladač islámu Navid Kermání mu odmítl přečíst laudatio. A třeba irácký literát Sinan Antoon básníkovi vyčítal, že nesoucítí s oběťmi Asadova režimu.

Adonis ale nic takového neříkal. Pouze volal po tom, aby se obě strany zdržely násilí, a na syrskou revoluci kladl vysoké nároky: aby oddělila stát od náboženství, aby smířila různé větve islámu a nakonec i islám s dalšími náboženstvími. Aby neskončila jako boj různých skupin věřících.

"Pokud budeme tvrdit, že vše stvořil Bůh, lidé nemohou vynalézat, skládat hudbu, psát básně či vznášet dotazy," říkává dnes Adonis na svých čteních a sám otázky vytrvale klade, přesvědčený, že bez toho člověk není člověkem. "Smyslem života a světa je pluralita náboženství, kultur a myšlenek," míní.

Zatím nejucelenější vhled do Adonisových politických názorů poskytuje francouzsky nedávno vydaná, nyní též do angličtiny přeložená kniha Násilí a islám (Violence et islam). Knižní rozhovor s marockou psychoanalytičkou Houriou Abdelouahedovou v nejtěžších pasážích připomíná dialog dvou učenců, kteří po sobě metají citacemi z Koránu. Avšak to, co Adonis říká, má přesah: je to velká oslava individuality, svobody, myšlení.

"Pokud by Bůh odsoudil lidi jen k tomu, aby pili, jedli a souložili, musel by je nenávidět," říká básník v přesvědčivé ódě na potřebu kritického myšlení. Jinde vysvětluje, v čem spatřuje roli poezie. "Poezie je otázka, a tak vždy stojí na opačné straně než moc," tvrdí.

Podle knihy Násilí a islám se bude jmenovat také debata, které se Adonis zúčastní na Festivalu spisovatelů Praha. Jeho prezident, americký básník Michael March, teď ve své pražské kanceláři vzpomíná, jak syrského autora poznal v 80. letech minulého století.

"Potkali jsme se v Hotelu Slavia v Bělehradě, kde jsme oba hodinu čekali na omeletu. Když číšník rychleji obsloužil krásnou rumunskou herečku, velmi nás to rozčílilo. Tak jsme se spřátelili," vzpomíná March a ze zažloutlé sbírky Adonisových veršů vytahuje hotelový bloček z Bělehradu, na nějž mu Syřan napsal svoji pařížskou adresu.

Adonis už na Festivalu spisovatelů byl před devíti lety. Tehdy vystoupil v pražské Laterně Magice, český překlad jeho veršů četl dnes již nežijící herec Jiří Ornest. "Těch téměř deset let dalo Adonisovi v mnohém za pravdu. Je až brutálně upřímný, což je nesmírně cenné," zdůrazňuje March, jenž svůj festival neomezuje na čtení spisovatelů a básníků, nýbrž je vyzývá, aby se vyjadřovali ke světu.

"Adonis tvrdí, že islám a vůbec všechna náboženství jsou sebezničující, že člověku poskytují falešnou ochranu. Vyzývá k témuž jako poezie: aby byl člověk svobodný," dodává March.