Výstava o Karlu Gottovi na lodi je předurčena k úspěchu, nasvícené podpalubí působí jako relikviář

Loď, která právě kotví na pražské náplavce nedaleko Palackého mostu, "veze" cenný náklad. Přinejmenším pro početné fanoušky Karla Gotta. Desítky těch ikonických Zlatých, respektive Českých slavíků, Televizních rolniček nebo cen TýTý, sošku lva s nápisem Národní umělec, Zlaté ladičky i další ocenění, která zpěvák získal v západních zemích za někdejší železnou oponou. Ale také třeba Čestný diplom leninského Komsomolu za upevnění přátelství mezi československou a sovětskou mládeží či exponáty připomínající Gottovu roli v takzvané antichartě.

V labyrintu rozlehlého podpalubí tak návštěvník právě zahájené výstavy Gott My Life získá pocit, že zpěvákovo příjmení je příhodné − asi jako když se sedlák jmenuje Bauer nebo mlynář Müller. Bůh se přece klene nade všemi a tomu nezabránila ani někdejší železná opona.

Gott byl tehdy doma v několika zemích nehledě na jejich režimy, zpěvákova popularita neznala hranic. Zároveň patřil k prominentům normalizačního Československa s právem kdykoliv vyjet na Západ jako "posel dobrých zpráv".

"Karel Gott si sice nese nálepku normalizačního umělce, ale není to ten případ zpěváka, kterého by režim stvořil a jehož kariéra by s koncem režimu také zanikla," připomíná kurátor výstavy Peter Balog.

Gott začal vystupovat od konce padesátých let minulého století a ze scény nikdy neodešel, i když to po listopadové revoluci plánoval: turné z roku 1990 mělo být posledním. Jenže zpěvák při něm zjistil, že ho lidé "berou víc než kdykoliv předtím", jak si lze přečíst mezi zvětšenými citáty v expozici.

Vědomí společenských souvislostí patří k jednomu z cenných aspektů výstavy, k jejímuž uspořádaní se spojil majitel reklamní společnosti BigMedia a zakladatel nadačního fondu Richard Fuxa s Národním muzeem. Pod něj spadá České muzeum hudby, kde kurátor výstavy Balog vede Centrum pro dokumentaci populární hudby a nových médií.

Bůh s námi

Dalších 19
fotografií

Do výstavy o profesní kariéře jednoho z nejslavnějších Čechů tato spolupráce vnesla na jedné straně přístup odborné instituce, na straně druhé poutavé a nákladné multimediální zpracování.

Ačkoliv je přehlídka propagována vypjatějším marketingovým slovníkem, v podpalubí lodi se skrývá spíš atraktivně zpracovaná poučná encyklopedie. Pokud chce návštěvník expozici prostudovat, a ne jí pouze projít, musí si na unikátní množství shromážděného materiálu vyhradit čas.

Základem výstavy se stala soukromá sbírka výstřižků, fotografií, plakátů či gramofonových desek vytvářená padesát let jednou z Gottových příznivkyň a čítající kolem deseti tisíc položek. Před pěti lety ji majitelka věnovala Národnímu muzeu. "Měla úzký kontakt se sběratelkami ze západního Německa, takže ve sbírce jsou i různé materiály této provenience," doplňuje kurátor Balog.

Ale návštěvník výstavy se v sugestivně nasvíceném a ozvučeném podpalubí ocitne také uprostřed jakéhosi relikviáře, do něhož jsou vloženy předměty s Gottem tělesně spjaté: kostýmy, které si oblékal na vystoupení, několik jím namalovaných obrazů, kazety písní jiných interpretů, jež si nahrával, či výběr nejoblíbenějších titulů z jeho knihovny. Takové předměty ilustrují i zpěvákův vkus. Člověk by ani netipoval, že kniha o van Goghovi či impresionismu patří tomu, kdo nazpíval Zvonky štěstí nebo Včelku Máju.

Karel Gott se prosadil za zlatých časů rádia, a tak jsou rovněž vystaveny rozhlasové přijímače z padesátých a šedesátých let: v šedesátém čtvrtém získal prvního Zlatého slavíka, ačkoliv o sezonu dřív v téže anketě dostal pouhé tři hlasy fanoušků.

K vidění je také výuční list z ČKD Stalingrad, trestní spis na zpěváka vedený komunistickou prokuraturou kvůli nedovolenému opuštění republiky, cestovní pas, na němž překrývající se kvantum celních razítek vytváří až jakousi grafiku art brut, nebo třeba odposlouchávací zařízení československé Státní tajné bezpečnosti. Tímto typem přístroje měl být v době Gottovy dočasné emigrace v západním Německu roku 1971 monitorován jeho hotelový pokoj.

Jenže zpěvákovy hlasivky Československu na Západě vydělávaly "tolik co čtyři prosperující továrny", jak tvrdil, a když si tedy vyjednal návrat, nebyl režimem nijak profesně postižen. Údajně v Gottův prospěch zasáhl i ruský Kreml.

Výstava to uvádí, ale kurátor Balog věc považuje za možný mýtus. Stejně jako to, že zpěvák tehdy údajně napsal dopis prezidentu Gustávu Husákovi, v němž vítal normalizaci.

V Archivu bezpečnostních složek je prý dopis přiložen pouze u kopie trestního spisu, u originálu chybí. "Karla Gotta jsem se ptal. Říkal mi, že dopis nepsal. Ani mi to k němu nesedí," dodává Balog o možném podvrhu.

Ze zdi na mě tupě zírá. V Praze zakotvila loď plná vzpomínek Karla Gotta, výstava čeká 100 tisíc návštěvníků

Z vystavených novinových výstřižků ale návštěvník může zjistit, že po návratu z exilu měl zpěvák "oči sněhem zaváté". Ostatně leckomu je tehdy slepil mráz přicházející z Kremlu.

V roce 1972 Gott komentoval svého už devátého Zlatého slavíka v tisku jako výsledek možnosti posluchačů "vyjádřit svůj názor". Přitom v té době už někteří populární interpreti museli ze scény zmizet. A tak hlasy, které jím v anketě přicházely, byly vyřazovány − pokud někdo z posluchačů vůbec našel odvahu pro ně hlasovat.

Karel Gott chtěl zpívat od chvíle, kdy ho v šestnácti oslovil duch doby a on "pocítil obrovskou lásku k showbyznysu". Vystihují to i slova z komentáře, který na výstavě otevírá kapitolu o devadesátých letech. Vytržena z kontextu ta věta sice působí nekompromisněji, přesto výmluvně: "Opět projevil schopnost přizpůsobit se novým podmínkám."

Jen tak mohl Karel Gott za normalizace vyprodávat koncerty od Hamburku po Moskvu. Svému historicky nejpočetnějšímu publiku, čítajícímu údajně až 300 tisíc posluchačů, ale nenabídl "šlágry": bylo to v listopadu 1989 na Václavském náměstí, kde Gott zazpíval státní hymnu v duetu s Karlem Krylem, redaktorem "štvavé rozhlasové stanice" Svobodná Evropa. Ta vysílala ze západního Německa, kde Gott plnil velké sály.

Paradoxní je, že v onu listopadovou chvíli to byl možná právě Gott, kdo definitivně rozhodl o úspěchu sametové revoluce. Tehdy i venkov, skeptický k dění v Praze a posílající tam z fabrik ozbrojené milicionáře připravené zasáhnout, definitivně pochopil, že také "božský" hlas stvrdil nové podmínky.

Karel Gott je vlastně po celou svou kariéru svědomím českého národa. Jakým? To si každý doplní podle vlastního přesvědčení. V jistém smyslu všichni (Češi) jsme Gottové. I proto je výstava Gott My Life hned na svém začátku předurčena k úspěchu.