Nad Wyntonem Marsalisem se v Praze otevře nebe. Za Českou filharmonií přijíždí jazzový trumpetista

Ve velkém stylu se do Prahy tento týden vrací slavný americký jazzový trumpetista Wynton Marsalis. S bigbandem newyorského Lincolnova Centera budou zítra a v pátek koncertovat v Rudolfinu, ve čtvrtek se pod širým nebem na Hradčanském náměstí přidají k České filharmonii při završení její sezony.

Marsalis možná bude mít smíšené pocity, neboť k Praze má zvláštní vztah. Nejdřív to dobré: když sem Lincoln Center Jazz Orchestra v říjnu 2000 přivezl poprvé, byl v obtížné situaci. Deset měsíců předtím trumpetista s tímto bigbandem a Newyorskou filharmonií uvedl světovou premiéru svého symfonického díla All Rise, které však kritici strhali.

Marsalis se od premiéry neodvážil All Rise zahrát znovu, až právě v Praze, kam kvůli provedení přivezl ještě početný sbor z Morgan State University z města Baltimoru.

"Na Prahu jsme vsadili všechno. Opravdu jsem se děsil, jak to dopadne, protože Newyorčané předtím skladbu jednoznačně odmítli," vzpomíná Marsalis v rozhovoru pro HN. "Ale pod taktovkou Vladimíra Válka to v Praze byl úspěch. Od té doby jsme All Rise znovu hráli mnohokrát. Dnes se do Rudolfina vždy vracím rád, s vděkem za to, jak se Česká filharmonie mého díla tehdy ujala," dodává.

Tento úspěch také snad smazal pachuť z Marsalisovy vůbec první pražské návštěvy, která se uskutečnila roku 1982. Tehdy jazzový trumpetista přijel za železnou oponu, aby nahrál své první album vážné hudby.

Ve studiu s Pražským komorním orchestrem si však vůbec nesedli. Celý den nenašli společnou řeč, až se roztrpčený Marsalis druhý den sebral a odletěl do Londýna, kde pak svůj koncert pro trubku a orchestr natočil s tamními hudebníky. Později za něj získal cenu Grammy.

Za Marsalisovou první pražskou návštěvou je to, čemu se říká kulturní neporozumění.

"Bylo mi jedenadvacet, přijížděl jsem z Ameriky, která má tradici rasismu a diskriminace, a nemluvil jsem česky. Takže když nám to s Pražským komorním orchestrem neznělo dobře a pořád jsme kolem sebe chodili po špičkách, logicky jsem si myslel, že se mnou nechtějí hrát, protože jsem černý," vzpomíná trumpetista.

Skutečnost je jiná − hráči Marsalise znali, vážili si ho a báli se, že je odmítne, protože nejsou dost dobří. Trumpetista to pochopil až o třicet let později, kdy přijel na festival Prague Proms a dal se do řeči s jeho ředitelem, trumpetistou Janem Hasenöhrlem, jenž v 80. letech v Pražském komorním orchestru působil.

"Jan mi to vysvětlil. Jak se orchestr bál, že pro mě nebude dost dobrý a že s nimi odmítnu natáčet," směje se dnes Marsalis.

Jeho nynější návštěva Prahy, kam ho pozvala Česká filharmonie, má parametry takřka rezidenčního pobytu. "Chceme se tu na týden stát součástí scény," vysvětluje Marsalis, který už dnes po poledni přivítá posluchače České filharmonie na veřejné zkoušce a následné debatě. Zítra ráno bude mít přednášku o vedení jazzových bigbandů, večer s Jazz at Lincoln Center Orchestra v Rudolfinu zahrají poctu Theloniu Monkovi a Duku Ellingtonovi.

Ve čtvrtek po osmé večer Marsalisův bigband s Českou filharmonií při koncertu na Hradčanském náměstí představí vlastní kompozici Swing Symphony. A v pátek večer bigband v Rudolfinu uvede ještě původní skladby svých členů. Nadto si chce Marsalis zajamovat v některém z pražských jazzklubů.

Kompozice zvaná Swing Symphony, která mapuje vývoj jazzu od ragtimu po současnost, se zrodila z Marsalisových diskusí s dirigentem Simonem Rattlem. Objednali ji a ve světové premiéře roku 2010 uvedli Berlínští filharmonici. Rattle v tehdejších rozhovorech líčil, jak jejím členům "spadla čelist", když Marsalis na zkoušce označil skladbu za lehkou − pro Berlínské filharmoniky prý byla jednou z nejtěžších, které kdy hráli.

V Praze se teď trumpetista spoléhá na to, že Česká filharmonie skladbu zvládne po dvoudenních zkouškách. "České orchestry mají vysokou úroveň," poznamenává a neúspěch nepřipouští.

Čtvrtečním koncertem pod širým nebem se Česká filharmonie rozloučí s letošní sezonou, kterou poznamenalo úmrtí šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. Tomu ale orchestr vzdal poctu už nedělním uvedením Dvořákovy Stabat Mater, které bylo "plné smutku a bolesti, ovšem také světla a naděje", jak poznamenává ředitel filharmoniků David Mareček. Ten doufá, že čtvrteční koncert bude znamenat přechod České filharmonie zpět do běžného hudebního života.