S románem Ke dnu stoupá Anna Bolavá vzhůru, v české literatuře začíná hrát důležitou roli

Aby čtenář překonal první desítky stran románového debutu Anny Bolavé nazvaného Do tmy, musel projevit silnou vůli. Trvalo dlouho, než ustal horečnatý poeticko-technický popis sběru a sušení bylin, kterým byla hrdinka románu posedlá. Potom ale z bylinné vůně začal zvolna vyvstávat jemný letní příběh, za který Bolavá loni získala cenu Magnesia Litera.

Pečlivě budovaná atmosféra kolem "bolavé" duše i těla hlavní postavy románu Do tmy − jakési Divé Báry pro 21. století − nakonec dospěla do mystického finále s takovou přesvědčivostí, že dlouho "hudebně" doznívala. I ten zacyklený úvod zpětně dostal smysl. Románem Do tmy se zrodil pozoruhodný melodik české prózy, Anna Bolavá.

Nyní se mnohé otočilo, ačkoliv v jazyku druhé, právě vydané autorčiny prózy Ke dnu − příběhu ze současného maloměsta − i nadále zní hudba z českých luhů a hájů. Třeba s podzimní sychravou mlhou, která ovlivňuje řadu momentů románu, Bolavá nakládá tak malebně, že by v literárních kavárnách mohla hlásit počasí. Jako kdyby se tu do prózy občas zaběhly verše.

U nové knihy otočka spočívá v něčem jiném. Ústřední postava už na rozdíl od románového debutu není jedna. V próze Ke dnu jich je sedm, víceméně rovnoprávných. Jsou to lidé různě sociálně situovaní, žádní optimisté.

Nový román je také pragmatičtější v úspěšné snaze okamžitě upoutat. Na prvních desítkách stran Bolavá rychle střídá atmosféru epizod. Knihu táhne silný motor zručného psaní, závěr každé z částí vzbudí zájem, "jak to bude dál". Podobně zrychlené je rovněž finále.

Osudy hrdinů se důmyslně prolínají. Třeba banální havárie kamionu zasáhne do životů většiny z nich. Provázání autonehody s konáním postav dosahuje až konstrukční důslednosti severských detektivkářů: ostatně román Ke dnu se začne odvíjet od domnělé vraždy učitelky. Její tělo čtyři měsíce po smrti najde v bažinách za městem podivínský stařík. Ale kdo nebožce učesal vlasy a vložil jí do ruky kámen? A proč?

Kriminální prvek v jinak spíš vztahovém, místy sociálně vypjatém románu je však vedlejší. Poslouží především jako startér. Planým ale nezůstane, stejně jako pasáže, které se zdají nadsazené a bez důsledné logiky: třeba hororová scéna z lesa a bažin počátkem noci. Tam se mladý ambiciózní okresní novinář, který pátrá po vrahovi učitelky, trochu pomate na rozumu. Dělá věci, jež bychom od něho nečekali. A i když se mu přihodí tragická věc, vyzní coby skvělý černý humor.

Ačkoliv hororová scéna působí v rámci knihy jako z jiného těsta, zdůvodňuje ji to, jak dobře je napsaná. Ostatně na autorčině přesvědčivé "technice" stojí celý román Ke dnu.

Přestože Bolavá po rychlém úvodu nadlouho zpomalí a ubere počet zápletek, její způsob líčení všednodennosti maloměstských životů umožní čtenáři důvěrnější seznámení se s hrdiny, aby měl závěr o to intenzivnější dopad. Román neustále zůstává "pod napětím", až skutečné vysoké elektrické napětí vyhrotí závěrečné drama.

Finále má ale závěrů několik, navíc žánrově odstíněných: od melodramatu málem jako z červené knihovny přes tragikomický horor v setmělém lese až po ono mrazivé noční drama na zledovatělém stožáru, kde se hraje o život jedné z ústředních postav, pubertální školačky Anny.

Bolavá se ovšem s jistotou takto obvyklých konců nespokojí. Ještě přeladí do lyričtější polohy a zkomponuje vysoce symbolické finále. Postaví ho na detailu, který se dvakrát či třikrát v průběhu románu objeví jako vedlejší a "zbytečný". Školačka Anna najde poklad. Ovšem jak stojí v poslední větě románu: "Bude to její tajemství."

Román Ke dnu však jiné tajemství naopak odhalil. Po knize Do tmy ještě nebylo jasné, zda Bolavá nesehraje v české literatuře pouze epizodní roli. Teď se to vyřešilo. Časem to nejspíš bude jedna z rolí hlavních.