Padesát olíznutí Davida Černého. Na monografii jsou nejlepší popisy pankáčských instalací soch

Kráčející trabant, tank natřený na růžovo, mimina šplhající po žižkovském vysílači v Praze, svatý Václav na chcíplém koni, Entropa, kinetická hlava Franze Kafky.

I když téměř padesátiletý sochař David Černý leze mnoha lidem na nervy pozérstvím, okázalým pohrdáním vším českým a provokativními výroky, nelze přehlédnout, že svými díly často vystihl cosi podstatného. Od konce osmdesátých let patří k výrazným glosátorům společenských nálad − převážně těch hodně naštvaných. Připomíná to Černého monografie Fifty Licks od publicisty Jana H. Vitvara.

V nakladatelství Paseka si museli oddychnout, když David Černý spolu s autorem navrhli název, který parafrázuje slavné retrospektivní dvojcédéčko Forty Licks kapely Rolling Stones, a nepřišli s nějakým peprnějším.

Už tří vydání se dočkala starší dvojjazyčná publikace o Černém, jejíž anglický titul zní jen trochu snesitelněji: The Fucking Years. Napsal ji historik umění Tomáš Pospiszyl, Černého kamarád od základní školy − a také ideový spolutvůrce některých jeho prací.

Knihu − přesněji řečeno osobitě napsaný katalog Černého realizací od prvních umělecky pojatých mejdanů po Entropu − napsal, jak se dá tušit podle názvu, úplně bez obalu, ale také věcně a vtipně.

Vitvar se s umělcem seznámil až při skandálním předávání Chalupeckého ceny v roce 2000. Tehdy musel prezident a spoluzakladatel ceny Václav Havel vyjít na chodník před Veletržním palácem a teprve tam vítězi Černému ocenění odevzdat.

David Černý se před tím pohádal s tehdejším šéfem Národní galerie Milanem Knížákem a zařekl se, že do sídla instituce za jeho vedení už nevstoupí.

Padesát olíznutí Davida Černého

Dalších 8
fotografií

Jako novinář, které Černý jinak nesnáší, byl Jan H. Vitvar v lepší pozici než jiní žurnalisté. Dobře si s umělcem o dekádu starším, jenž se prezentuje jako věčný pankáč, rozumí. Obzvlášť když Černého starší přátelství trpí kvůli jeho komplikované povaze chronickými hádkami.

Vitvar, šéf kulturní rubriky týdeníku Respekt, je pro nesnášenlivého výtvarníka zřejmě vítaným posluchačem historek − čehož umí novinář využít. Reportážní popisy vskutku pankáčských, často nepovolených instalací soch, nebo okolností jejich vzniku, jsou tím v knize nejlepším. Ani nevadí, že u většiny z líčených situací Vitvar nemohl být.

Například když popisuje, jak železná konstrukce sochy kráčejícího trabantu při převážení na korbě náklaďáku jen o délku dlaně minula elektřinou nabitou trolej.

Bylo to pod mostem v pražských Chotkových sadech, který − jak Vitvar s novinářskou erudicí podotýká − o osm let později designér a krátce i Černého pedagog Bořek Šípek proměnil v subtilní lávku.

Na rozdíl od Pospiszyla, jenž vznik Černého plastik popisuje chronologicky, řadí Vitvar jednotlivá díla asociativně. Z Entropy, která přes obrovský mezinárodní humbuk korunovaný omluvou tehdejšího prezidenta Václava Klause Bulharsku byla úspěchem, přeskočí autor knihy k jinému Černého trháku s politickým pozadím: památník tendenčně poupravující historii v podobě sovětského tanku natře David Černý se svými kamarády roku 1991 na růžovo. Učiní tak především kvůli holce, kterou chce ohromit.

Ve stejné době Michael Kocáb dojednává podmínky odsunu sovětských vojsk z československého území a umělecký incident s růžovým tankem, kterého se navíc zastanou poslanci, přichází v nejméně vhodný okamžik. Krize ale byla zažehnána, vojáci odešli.

Jan H. Vitvar spojuje společenské události s dílem Davida Černého občas příliš fatálně a na několika místech ztrácí odstup úplně. Jako by přestal psát za sebe a stal se tlumočníkem umělcova vidění světa i jeho slovníku.

Když píše o nerealizovaném návrhu pro Národní divadlo, na jehož střeše měla sedět obří masturbující postava, riskuje soudní při s Václavem Klausem. Socha na divadle prý měla mimo jiné odkazovat na situaci, "kdy pokorného Václava Havla na Hradě vystřídal egoistický sebeukáječ Václav Klaus". Jen o stupínek jadrnější byl před lety David Černý, když se v televizi vyjadřoval o Milanu Knížákovi − a musel mu pak jako odškodné zaplatit sto tisíc korun.

Vitvar si v monografii, ke které napsal předmluvu raper a výtvarník Vladimir 518, všímá i méně známých stránek Černého tvorby. Připomíná například jeho spolupráci s divadlem a filmem včetně umělcovy nejslavnější role v Knoflíkářích režiséra Petra Zelenky.

Líčí také vznik MeetFactory, prvního pražského centra současného umění s mezinárodním programem, které David Černý svou nezměrnou energií "vystavěl" na místě smíchovské továrny a v němž dosud vládne železnou rukou.

Zajímavý je také Vitvarův pokus přijít na to, proč v tvorbě Davida Černého, jenž je pověstný posedlostí ženami, téměř nikdy není místo pro sex. Dostává se k jednoduché odpovědi: "Sex je má oblíbená činnost a nikdy mi nepřišlo dobrý ho v díle vyvyšovat," říká umělec, který prý nechce jednoduše porušovat tohle tabu a šokovat jím. "Mě tahle snadnost nebaví," dodává.