Rumunská detektivka potěší anglickým stylem. Vše do sebe nakonec zapadá, vše je k uvěření

Klasických detektivek s uvěřitelnou zápletkou ubývá. V drtivé většině současných kriminálek se čtenář potkává s čím dál krkolomnějšími úchylkami, sexuálně laděným násilím a dalšími podivnostmi. Ty tam jsou časy, kdy Agatha Christie za vraždou viděla touhu po majetku či obyčejnou pomstu.

Spisovatel Eugen Ovidiu Chirovici, jehož Kniha zrcadel nyní vyšla v českém překladu, se ze současnosti vymyká sympaticky staromilským, anglicky laděným stylem. Ostatně v rodném Rumunsku se pokusil překročit stín domácího trhu právě rozhodnutím psát anglicky.

Jeho Kniha zrcadel používá prostředky moderních románů − na jednu vraždu se čtenář může podívat očima více postav, z nichž každá příběh vypráví jinak. Tento mozaikovitý styl, jejž ve 20. letech minulého století slavně použil Japonec Rjúnosuke Akutagawa v povídce později zfilmované pod názvem Rašómon, se v dnešních detektivkách často nevidí, klade příliš velké nároky na čtenářovu pozornost.

V Knize zrcadel se řeší stará, dávno zapomenutá vražda, na niž upozorní neznámý autor v rukopisu zaslaném literární agentuře. Jedná se o vraždu profesora psychiatrie Josepha Wiedera, který zkoumal lidskou paměť.

Jako odkaz na jeho práci se také Kniha zrcadel snaží zrekonstruovat příběh pomocí paměti několika takzvaně nespolehlivých vypravěčů.

Autor rukopisu byl kvůli vraždě profesora vyšetřován, ale nikoliv obviněn. Po letech se nyní dostal k důkazu, který možná ukazuje na skutečného pachatele. Literárního agenta Petra Katze rukopis zaujme, jenže když se autora pokusí kontaktovat, zjistí, že zemřel a zbytek textu zmizel. Pátrání se nakonec ujímá novinář. Sice není kdovíjak úspěšný, ale kontaktuje detektiva, jenž kdysi na stejném případu ztroskotal. A ten se teď věc snaží dotáhnout do konce.

Díky složité zápletce lze Knihu zrcadel číst nejen jako detektivku, ale rovnou pokus o psychologický román − jakkoliv autor zřejmě nevěděl, co si vybrat.

Kdyby se jednalo o román, postavy a jejich motivace by musely být plastičtěji vykreslené. Pokud jde o detektivní příběh, nemá smysl tak často odbíhat od hlavní dějové linie.

V závěru Knihy zrcadel nicméně nad psychologickým románem zvítězí krimi a starý dobrý anglosaský způsob detektivní práce používání "šedých buněk mozkových", jak to nazýval nedostižný Hercule Poirot. Což je dnes, v době technologických vychytávek a specializovaných pracovišť na výzkum všech myslitelných stop, docela úleva.

Čtenář se nejvíc dozví o oběti − profesor Wieder byl milovníkem žen, ale také významným soudním psychiatrem, který vypracovával profily zločinců. Ti byli na základě jeho posudků buď zavíráni do vězení, nebo do léčebny.

Český čtenář díky rumunskému, anglicky píšícímu autorovi zjišťuje, že dnes ještě někdo může spáchat logicky vysvětlitelnou vraždu. A že na ni bedlivou četbou rukopisu mohou přijít lidé, kteří nejsou superhrdiny ani nemají kdovíjaký talent.

V Knize zrcadel může vraha vypátrat i čtenář, příběh to umožňuje. Všechno do sebe nakonec zapadá, vše je k uvěření. Komu už se z dnešních absurdních krimi příběhů "severské" vlny dělá lehce nevolno, Kniha zrcadel mu zaručeně zvedne náladu.