Recenze: Poema Křižáček dobývá karlovarský festival pokornou filmovou meditací

Někdy je to prosté. Z plátna září do temnoty kinosálu jen uhrančivě bílá plocha. A náhle, jako v alchymické transformaci, se z čirého světla stane svět.

Ten nejčistší filmový tvar letošní karlovarské soutěže pochází z Česka. Historická poema Křižáček režiséra Václava Kadrnky má v mnohém blíž k meditaci než k příběhům, na jaké jsme zvyklí. Takových filmů nejen v Česku, ale ani ve světě mnoho nevzniká.

Středověká pouť rytíře Bořka za zmizelým synem se obejde takřka beze slov. Herec Karel Roden coby Bořek sedí na koni a míří do míst, kde jeho syn, který se vydal na křížovou výpravu, už není. Vybaven je pouze vyšívanou podobiznou potomka, těžkou kovovou košilí, plnovousem a zachmuřeným výrazem.

Režisér Kadrnka na sebe upozornil debutem Osmdesát dopisů, v němž podobně úsporným filmovým stylem zachytil období normalizace. Ale vlastně to také bylo tiché drama o nekompletní rodině, o chybějícím otci, plné sklopených pohledů kamery, které podobně jako sklopené pohledy očí symbolizovaly dusné normalizační ovzduší, od něhož je nutné odvrátit zrak.

V Křižáčkovi sklopené oči nebo to, když kamera sjede "pohledem" na chodidla lidí či kopyta koní, odráží spíš pokoru. Kadrnka se inspiroval málo známou lyrickoepickou poemou Svojanovský křižáček Jaroslava Vrchlického a ukazuje poněkud jiný středověk, než jaký je obvykle vidět v historických dramatech.

Kadrnkovo drama je především vnitřní. Bořek si nese ve tváři stálý výraz − bolest ze ztráty syna, který jednoho dne popadl meč a přilbu a vydal se do Svaté země. Kamkoliv Bořek přijede, je tam pozdě, v ruce mačká výšivku, z níž se synkova podobizna pomalu vytrácí.

Tak jako v básni i zde je umělecké kvality třeba hledat jinde než v ději. Třeba v rytmu, ve světle, ve hře pohledů. Kadrnka svého Křižáčka natočil až obřadně. Jako by nechtěl jakoukoliv vyčnívající emocí narušit čistotu vyprávění o těch nejintimnějších věcech v nitru člověka.

Jistě tu divákům může přijít na mysl lyrický tón některých filmů Františka Vláčila, ale těm obeznámenějším se současnou špičkou festivalové kinematografie třeba také poetika filmařů, jako je Mexičan Carlos Reygadas či Tchajwanec Chou Siao-sien.

Hned v jednom z prvních záběrů snímá Kadrnka svět svých hrdinů skrz poloprůsvitnou látku a podobně jako v Chouových filmech − loni byl také v českých kinech vidět jeho titul Assassin − se tím tematizují vnitřní stavy hrdinů, to, co není možné odečíst ani z tváří sebelepších herců.

Kadrnkův film jistě není stoprocentně přesvědčivý. Podobně jako v jeho debutu Osmdesát dopisů věci drhnou, jakmile postavy promluví.

Úspornost, až topornost vět jde možná tentokrát lépe dohromady s drsným, mlčenlivým prostředím středověkých luk než dříve s ustrašeností pobytu v normalizačních městských prostorách. Ale jisté vytržení z meditativního tempa filmu promluvy stejně občas přinesou.

Kadrnka možná nebuduje výrazně vlastní styl. Už u jeho prvního filmu se dalo vzpomínat na inspirační vzory − třeba civilní estetiku tvůrců rumunské nové vlny. Nyní jsou to mistři podobně civilní kinematografie, v jejichž dílech je ovšem cítit duchovní rozměr. To je rovněž v Kadrnkově Křižáčkovi, pouze je třeba být trpělivý, napojit se na rytmus jeho obrazů, v nichž se zračí bolest ze ztráty, a přesto zároveň obrovská pokora při hledání milované bytosti.

Je třeba ocenit, že existují filmaři, kteří nepodléhají trendům a nehledí na líbivost. Křižáček patří k těm snímkům, jimž se na festivalech dávají zvláštní uznání či ceny za umělecký přínos − spíš než ty hlavní za nejlepší film či režii. Ale bez těchto minimalistických děl by kinematografie nikdy neexistovala v takové podobě, jak je známá. Jako médium, které umí vše podstatné vtělit do pohybů kamery, práce se světlem, hudbou, střihem.

V tom všem, stejně jako v drobných proměnách krajiny odhaluje Křižáček víc než v pohledech na mlčenlivou, nehybnou tvář Karla Rodena.