Zpěvačka LP: Slunce, pouštní klima a noblesa západního pobřeží, to je moje

Sotva před rokem znal italsko-americkou zpěvačku Lauru Pergolizzi alias LP málokdo. Pak ale přišlo album Lost On You se stejnojmenným hitem o nepovedeném vztahu a LP hned dvakrát za sebou vyprodala pražský klub Roxy.

Drobnou, ale na pódiu o to energičtější šestatřicetiletou ženu ve čtvrtek uslyší návštěvníci Colours of Ostrava. "Zpívám každý den, to je pro mě nezbytné," říká LP.

HN: Do zpěvu dáváte vše. Jak si hlas udržujete?

Před koncertem i po něm cvičím stupnice a pak trénuju jeden tón, což zní, asi jako když zazpíváte "pikiki". Můj učitel tomu zpěvu říká "úsměv do pikiki", protože se člověk při správném provedení zašklebí. Ve zpěvu jsem jako sprinterka − hned od začátku jedu naplno a dávám do něj všechno. Kdybych ta cvičení nedělala po každém vystoupení, otečou mi hlasivky. Taky preventivně piju hodně vody a "napařuji" si hlas, to znamená, že inhaluji něco vhodného na hlasivky.

HN: Zpěvačkou jste chtěla být vždy, nebo existoval plán B?

Jako malá jsem chtěla být doktorka, rychle se to ale změnilo ve zpěvačku a u toho už zůstalo. Když mě kdysi vyhodilo jedno vydavatelství, říkala jsem si: "Sakra, holka, co teď budeš dělat? Měla jsi mít něco v záloze." Já ale dál věřila v to, co jsem dělala. Dál jsem skládala a naštěstí vše dobře dopadlo.

HN: Kdy začalo být jasné, že to s hudbou klapne?

Chvíli po mých pětadvacátinách. Posledních deset let se písničkami dokážu uživit. V tomhle oboru si ale nikdy nemůžete být jisti ničím. Před nějakými dvěma roky, než vyšla deska Lost On You, jsem si myslela, že je s mojí pěveckou kariérou konec. Se zpíváním je to trochu jako s herectvím, nikdy nevíte, jestli dostanete další roli, jestli někoho budete vůbec zajímat.

HN: Narodila jste se v New Yorku, ale bydlíte v Los Angeles. Je tam jiný muzikantský život?

V Los Angeles je výrazně sevřenější písničkářská komunita. Můžete tam častěji koncertovat nebo si jen tak zajamovat s jinými muzikanty. Navíc se tam cítím volněji a taky v Los Angeles víc vnímám múzu. Lépe se mi s ní komunikuje.

HN: Čím to?

Nevím. Dost možná v tom hraje roli podnebí. Slunce, pouštní klima a noblesa západního pobřeží.

HN: Máte italské předky, jste s nimi v kontaktu?

Nejsem, ale nedávno jsem po dlouhé době hrála v Itálii. Pořád jsem sledovala, jestli tam lidé jsou tak emocionální jako já. Když jsem psala píseň Lost On You, říkala jsem si, že temperamentem i melodií je hodně italská.

HN: Díky Lost On You jste se proslavila také v Česku. Co dělá z písně hit?

Zcela jistě je to schopnost emocionálního propojení. Dave Grohl z kapely Foo Fighters kdysi řekl, že se mu líbí, když napíše song o konkrétním pocitu nebo věci a pět tisíc lidí si ho s ním zpívá, byť každý myslí na něco jiného. To je docela zásadní. Napíšete romantickou píseň, někdo jiný si ji spojí třeba se ztrátou matky a všichni z toho mají stejný niterný prožitek.

HN: Než jste se prosadila, skládala jste také pro zpěvačky Rihannu a Christinu Aguileru nebo třeba kapelu Backstreet Boys. Děláte to ještě?

Ano, a budu i nadále. Baví mě to, ráda se stavím novým výzvám, ostatně psala jsem i pro úplně mladé, začínající umělce, o kterých jsem ani nic nevěděla. V poslední době jsem písní přispěla například na album texaské kapely Spoon anebo sestavě The Kooks.

HN: Když jste v Praze hrála na jaře, váš první koncert v klubu Roxy se vyprodal za pět minut a plno bylo i na druhém, přidaném vystoupení. Je to tak všude v Evropě?

Ve Francii, Anglii nebo v Řecku bylo vyprodáno, vlastně ve většině měst bylo plno. Já se o to, kolik mám kde fanoušků, moc nezajímám. Takže když mi management řekl, že v Praze budu hrát dvakrát, úplně jsem valila oči. A jasně že jsem byla šťastná. Sním o tom celý život a najednou je to realita.