Mariusz Szczygiel hledal malé pravdy, aby překonal tragédii. Na Colours o tom bude hovořit

Začalo to malou tragédií. Na přelomu roků 2014 a 2015 polskému reportéru a spisovateli Mariuszi Szczygielovi zemřel dlouholetý partner. "Byl jsem tři měsíce paralyzovaný, ztratil jsem pojem o čase. V tomhle stavu jsem nevěděl, jak se vrátit zpět do normálu," vzpomíná Szczygiel.

Pomohl mu nakonec jiný polský literát. Dávno zemřelý Stanislaw Stanuch, kterému Szczygiel přezdívá polský Sartre nebo Camus. Lépe řečeno drobný Stanuchův text z padesátých let minulého století zvaný Portrét z paměti.

"Hlavní hrdina taky uvázl v podivném bezčasí. Bloumá v parku, nikde nepracuje, lidé ho pořádně nevnímají, v baru ho hosté míjejí. Připadá si neviditelný," říká Szczygiel o próze, která pro něho byla záchranným kolem.

"Objevil jsem tam větu, že každý člověk by se měl pokusit nalézt ve svém životě jednu i sebemenší pravdu. Teprve pak má život smysl. Zkusil jsem proto zjistit, zda lidé kolem mě takovou pravdu našli," popisuje autor svoji nejnovější knihu Projekt: Pravda. Právě o ní bude dnes večer Szczygiel hovořit v debatním programu festivalu Colours of Ostrava.

Padesátiletý Szczygiel patří v Česku k nejznámějším polským autorům. Jeho bestseller Gottland z roku 2007 dosáhl nákladu v řádech desetitisíců výtisků a dodnes se prodává. Stejně jako následné reportážní knihy Láska nebeská nebo Udělej si ráj.

Čechofil, rozkročený na obě strany hranice, představuje známé i méně známé české a polské příběhy vytříbeným reportážním stylem, na tuzemské scéně nevídaným. "Píše skvěle, zná váhu slova, významu, pointy a především faktů," napsala o Szczygielovi legenda polské reportáže Malgorzata Szejnertová. Totéž může bez váhání zopakovat každý recenzent Szczygielových knih.

Nejnovějším titulem Projekt: Pravda dělá ale polský reportér výrazný úkrok. Kvůli osobní krizi je nezvykle intimní a osobní. Hledání pravd nejbližších lidí se pro něj brzy stane terapií i posedlostí.

"Sebral jsem jich přes šedesát. Od lidí ve věku od 19 let do téměř osmdesátky. Každou uvádí nějaká historka, dialog, anekdota. Upřímně řečeno, mně ty pravdy ostatních lidí moc nepomohly, ta moje zůstala dál nejdůležitější. Pomohlo mi ale samotné hledání. Vstal jsem z gauče a našel zase smysl toho, co dělám," vypráví Szczygiel.

V polském originále měl Projekt: Pravda tři části. První s autorovými intimními příběhy po ztrátě přítele. Druhá obsahovala celý text Stanislawa Stanucha z roku 1957. Třetí pak zachycovala pravdy lidí, které Szczygiel ve svém "lovu na pravdu" potkal a zachytil.

Z české verze vypadl přetisk Stanuchova textu, shrnutý v jedné krátké podkapitole nazvané Vím, jaká je pravda. Pražský nakladatel pravděpodobně usoudil, že by tuzemského čtenáře Stanuchův text zdržoval a nebyl pro něj tak přitažlivý jako pro polské publikum. Knížka tím ale trochu ztrácí zakotvení a svorník.

Autor neskrývá, že zdrojem nejnovějšího knižního textu je jeho pravidelný sloupek v deníku Gazeta Wyborcza s podtitulem Szczygiel hledá pravdu. Polský reportér si sice dal velký pozor, aby se z Projektu: Pravda nestaly sebrané novinové fejetony nebo mikropříběhy, přesto je z knihy cítit jistá nedokončenost, neúplnost.

Szczygiel je nejsilnější v počátečních osobních pasážích, plných smutku a hledání smyslu života. Dotýká se pocitu nejistoty a sebelítosti po ztrátě nejbližší osoby. Zachycuje zároveň, jak lehce se může vyslovená pravda namísto úlevy a terapie změnit v ničivou zbraň, když v knize cituje profesora Wiktora Osiatyńského: "Lékaři dobře vědí, kdy pravda neosvobozuje, ale zabíjí. Moje pravda tkví tedy v tom, že by si člověk měl dobře rozmyslet, zda pravdu vysloví."

Szczygiel dychtivě propichuje černobílá náboženská schémata polského katolicismu a ukazuje, jak jsme každý se svým smutkem, ztrátami, hledáním, osaměním a nejistotou osamoceni. Navzdory hotovým, instantním pravdám kolem nás. Pátrá na minimálně třech kontinentech, vždy se snahou proniknout k jádru věci.

"Občas mi někdo třeba ve výtahu řekne banální, notoricky opakovanou pravdu: ,V životě je důležité vážit si lidí.' V tom případě se nakloním a polohlasem se zeptám: ,Zažil jste někdy okamžik, kdy si vás nikdo nevážil?' V ten moment bublina praskne a daný člověk mi začne vyprávět, jak se cítil osamocený, méněcenný. Ne vždy to vyjde, ale ten zápas mě baví," popisuje autor metodu prostupující jeho nejnovější knihu.

Prosté vrstvení jednoho mikropříběhu za druhým ale nakonec ubírá Projektu: Pravda tempo a odhaluje, že knížce chybí dramatický oblouk.

Autor se v polských rozhovorech brání, že také v tom je logika malých lidských pravd − v jejich neuzavřenosti a nedokončenosti. "Neexistuje univerzální pravda. A moje knížka není filozofické dílo. Nejsem psycholog, kněz ani publicista. Jsem jen reportér, který se rád ptá a odpovědi předává dál," hájí se Szczygiel.