Bessonův sci-fi film Valerian za 200 milionů eur je trochu jako videohra bez ovladače

Není divu, že vypadá jako Hvězdné války. Vždyť nejdražší francouzský film všech dob nazvaný Vale­rián a město tisíce planet vznikl podle domácího komiksu, který byl jednou z mnoha inspirací zaoceánské hvězdné ságy.

Ale nový snímek režiséra Luca Bessona, který dnes vstupuje do kin, vypadá také jako spousta dalších sci-fi filmů. Včetně autorova slavného, dvacet let starého díla Pátý element. A možná i těch, které dosud ani nevznikly.

Když v úvodní sekvenci filmu s údajným rozpočtem kolem 160 milionů eur defilují za zvuků kosmonautské písně Space Oddity Davida Bowieho před očima diváků nejprve různé pozemské národy a poté různé intergalaktické rasy, nadsázka, pestrost i vizuální rozmáchlost Pátého elementu jsou během okamžiku zpět.

Najednou se zdá být jasné, proč režisér Besson natočil nejen nejdražší francouzský, ale také nejdražší nezávisle produkovaný film vůbec, proč do vysněného projektu vložil více energie a více peněz, než vkládají hollywoodská studia do většiny svých produktů.

Během těch dvou minut, kdy město Alfa doslova srůstá uprostřed vesmíru s dalšími a dalšími přilétajícími kosmickými loděmi, se na plátně otevře ohromný časoprostor. Jím cestují agenti Valerián a Laureline, na které právě čeká další úkol: získat tajemného tvora na jednom obřím tržišti. Ale to tržiště existuje pouze virtuálně.

Přesně v takových scénách je Besson silný a nápaditý režisér. Ukáže prázdnou poušť, na níž bloudí davy lidí s virtuálními helmami na hlavách, a pak kolem nich nechá vyrůst prostředí plné křivolakých uliček, mumraj různých mimozemských ras a zvyklostí.

Jenže to mu nestačí, během akční sekvence si pohrává s tím, že postavy se pohybují zároveň fyzickým i virtuálním světem. A s tím, jak se obě prostředí prolínají.

Besson má sice vizuální nápady na několik filmů, ale příběh sotva na krátkou povídku. A co hůř: mezi oběma protagonisty to vůbec nejiskří.

To je problém, protože film do značné míry stojí na jejich vztahu, na pohrávání si s tím, zda si Laureline pustí sukničkáře Vale­riána k tělu. A také do svého srdce. I s tím, že nakonec je dominantní ona, nikoli tak trochu jelimánek Valerián.

Režisér Besson protáhne diváky snad každým zákoutím vesmírné metropole. Cestou potkají kolem dvou set různých mimozemských stvoření a občas si budou připadat jako v té nejlepší videohře. Jen je silně zacílena na náctileté publikum a především k ní není žádný ovladač.

A v té chvíli jsou jen dvě možnosti: nechat se bezmezně opájet vizuální jízdou, anebo si stěžovat, že tu chybí nějaký ten charismatický, neustále vtipkující Bruce Willis, který táhnul kupředu příběh Pátého elementu. Nebo podobně zábavné postavy, které nedávno oživily na plátně svět jiného komiksu, Strážců Galaxie.

Jenže francouzská komiksová předloha Valeriána ze 70. let má k americkým super hrdinským komiksům kresbou, naladěním i stylem vyprávění daleko. A je otázka, jak naopak blízko bude nakonec mít filmový Valerián k dnešním komiksovým snímkům, s nimiž jej chtě nechtě začne cílové publikum poměřovat.

Besson nejspíš na náctileté myslel opravdu hodně. Jen tak si lze vysvětlit všechnu tu naivitu a klišé.

Když se řekne, že "tady něco smrdí", je jisté, že po střihu postavy vpadnou do obří popelnice. A když se ukáže zátylek padoucha, asi každý v publiku už půl hodiny ví, o koho jde. Přesto to tvůrci o dalších deset minut později v novém záběru pompézně odhalí.

Ta zbytnělá naivita je možná záměrná, neslouží však k parodii ani sebereflexivním hrátkám. Besson začínal točit v 80. letech a pro filmy tehdejších mladých francouzských tvůrců se vžil pojem neobaroko − kvůli důrazu na opulentní vizuální stránku.

I Bessonova novinka je v mnoha ohledech skvělým barokním obžerstvím, jen místo baculatých andělíčků se tu promenují podobně zakulacení mimozemšťané. Jenže během 137 filmových minut je tak snadné se přesytit.