Několika tisícům bělochů Michael Kiwanuka na festivalu Colours of Ostrava zpíval o tom, jaké je "být černochem v bílém světě".

Anglický zpěvák a kytarista ten refrén zopakoval snad stokrát, jako by ho nemohl dostatečně zdůraznit. A na ostravské scéně se zastavil čas. Perkusista Graham Godfrey na konga udržoval rytmus blízký afrobeatu, druhý bubeník podporoval každou sloku údery na basový buben a nad funkovými elektrickými kytarami se vznášel Kiwanukův tenorový hlas, emoce propisované do každého výrazu, pot kapající z čela. Naškrobené obličejové svaly, napnuté hlasivky: nad tou zranitelností a citlivostí zůstával rozum stát.

Ostravské Colours jsou sice z českých festivalů zrovna ten etnicky nejpestřejší, přesto je od Kiwanuky sympaticky troufalé takovou píseň zpívat právě dnes, právě v "bílé" střední Evropě.

Letos třicetiletý Angličan, jehož rodiče kdysi uprchli z africké Ugandy před tamním diktátorem Idim Aminem, má pro tu píseň důvod: vyrůstal ve středostavovské londýnské čtvrti obklopený bílými kluky.

"Jako jediní z celé čtvrti jsme neměli auto, když ke mně chodili kamarádi, museli jíst naše ugandské jídlo. Poslouchal jsem kapely jako Nirvanu nebo Green Day, v nichž nebyl jediný černoch," vysvětloval před časem Kiwanuka, proč si už jako dítě připadal "jiný, odstrčený".

Jeho hit Black Man in a White World vypráví právě o tom: jak strašně si lidé v podobných situacích přejí zapadat.

Také během svého čtvrtečního koncertu na Colours stál Kiwanuka s kytarou v povzdálí s ostatními spoluhráči, zjevně šťastný jako součást bandu. Necpal se dopředu. Ani nemusel, i tak měl suverénně největší charisma: jeho sténavý a přitom medově sladký, expresivní soulový tenor vyvolával asociace každým slovem. Okamžitě posluchače unášel.

Praktikující křesťan Kiwanuka na své první desce Home Again hodně zpíval o víře, na té druhé nazvané Love & Hate, z níž hrál také na Colours, spíš tak obecně pochybuje o životě. Autenticky to působí díky jeho hlasu: poctivému, srdečnému, skromnému.

Ostatní muzikanti po Kiwanukovi jako v kostele opakují a tleskají do rytmu, nálada je tak blízká černošskému sboru. Zároveň jde o princip, jenž se v černošské hudbě používá desítky let.

Kiwanuka hudební historii dobře zná: před pěti lety vyhrál prestižní anketu BBC Sound of 2012, začal dělat předskokana zpěvačce Adele a vydal debutové album. Tehdy se zvukově vezl na podobné "retro" vlně jako dříve Amy Winehouseová.

Ovšem Kiwanuka – který v dospělosti krátce studoval jazzovou kytaru na londýnské Královské akademii hudby a než prorazil, živil se jako nájemný studiový hráč – je výrazně muzikální.

Nedůvěřivý ke škatulkám i žánrům, zvuk svého bandu proměnil a nyní jej přibližuje tu funku, tu psychedelickému rocku, jinde k rhythm’n’blues. Na loňském albu Love & Hate mu moderní sound obstaral vyhledávaný studiový producent Danger Mouse.

"Když mi poslal svoji první píseň, myslel jsem, že je to nějaký starý zapomenutý soulový hit," smál se producent.

Dnes je retro pryč. Sedm z osmi písní, které Kiwanuka zahrál na ostravských Colours, pocházelo z nového alba a zněly převážně současně. Oproti studiové verzi chyběly doprovodné vokály a smyčce, kapela však naživo hrála ještě lépe.

Zážitek byla už úvodní skladba koncertu Cold Little Heart, kterou od wurlitzeru spustil klávesista Steve Pringle. Druhý kytarista, basista, bubeník i perkusista se postupně připojují, groove zesiluje, zatímco Kiwanuka na elektrické kytaře Fender Stratocaster vytahuje struny nebo plačtivě kvílí s takzvaným bottleneckem – dojem je podobný stylu Davida Gilmoura z Pink Floyd či kytaristy Jeffa Becka.

Teprve po pěti minutách Kiwanuka zazpívá první slova: okamžik, kdy volné plochy naberou tvar a polyrytmy se poskládají do ucelené písňové formy, zní fantasticky. Posluchači začnou Kiwanukovi viset na rtech a během následující hodiny už nepřestanou.

Však byla hudebně pestrá – v písni One More Night klávesista Steve Pringle na svém nástroji značky Nord Stage zdůraznil gospelovou náladu zvukem Hammondových varhan, v kompozicích Rule the World a Final Frame zase druhý kytarista Michael Jablonka výřečnými sóly s četnými příklepy a odtrhy připomněl již nežijící Jimiho Hendrixe či Prince.

Nejsilnější dojem však udělal Kiwanuka, zpěvák nesmírně působivý a zarytý, hudebně zcela zaujatý, naprosto přesvědčený o tom, co dělá. "Láska a nenávist, kolik jí ještě uneseme?" ptal se v závěrečné písni a za sebe hned dodával, také jak jinak: "Mě nezlomíte".