Zleva zprava Petra Fischera: Film Oklamaný aneb Záchrana ženou

Západní společnosti jsou společnostmi soumraku, jak ostatně naznačuje už samo jméno "Západ", popisující místo, kde zapadá slunce a kde se loučí (zatím dočasně) se životem.

Pocity krize a strachu z konce jsou tu proto permanentně přítomné. Za soumraku se dějí podivné věci, rozmazávají se kontury, špatně vidíme, k tomu vylézají stará strašidla, ozývají se divné zvuky. Ale vylétají také sovy moudrosti, jak věděl už Hegel a od něj se to naučilo mnoho myslitelů a umělců, od Spenglera přes Michaela Cunninghama a Bélu Tarra po Davida Lynche.

Básníci Západu poznali, že v největší temnotě zapadání se nakonec (snad) objeví nějaké to světlo záchrany, jak víme třeba od Hölderlina, v jehož básnění se našel mystický filozof Heidegger a uvěřil tomu, že je to právě on, kdo ukazuje lidstvu správnou cestu od filozofie k myšlení, kterou jednou završí "nějaký bůh, který nás (snad) může zachránit".

Jiní filozofové, v Česku třeba Milan Machovec, zase našli spásu západní civilizace v návratu k přírodě a především v pochopení a přijetí "světa ženy".

"Bude-li lidstvo zachráněno a přežije, bude to především důsledkem rostoucího uplatnění inteligentních a angažujících se žen," napsal Machovec v jednom ze svých posledních spisů, Filozofie tváří v tvář zániku.

Jak by taková "záchrana ženou" mohla v principu vypadat, ukazuje například film Melancholie dánského režiséra Larse von Triera.

Divák v něm určitě najde celou řadu jiných důležitých motivů, ale jistá pevnost a odvaha ženského živlu, který ani za temného soumraku nepodléhá hysterii a staví se odvážně a pevně vůči nutnosti zániku, zastiňují všechno ostatní. Slabý zoufalý muž páchá sebevraždu a utíká z boje; ženy zůstávají, chrání děti a drží do poslední chvíle.

Co nedořekl Trier, protože jeho postavy hrály ve velmi specifickém kontextu, to ve svém nejnovějším filmu Oklamaný vyslovuje Sofia Coppolová.

Příběh z americké občanské války, v němž se do téměř opuštěné dívčí školy na otrokářském Jihu dostane zraněný voják Severu, který postupně okouzluje učitelky i studentky, je půdorysem mnohem obecnější hry, než je svádění mezi mužem a ženou.

Ženská marnivost, projevující se v předvádění a krášlení, v nichž se z ženy stává milostný objekt neomezené mužské touhy, se nakonec v dramatickém vývoji podřídí vyšší moci. Tou je u Coppolové smysl pro udržení řádu civilizace, kterou muž ohrožuje svou touhou po poroučení a ovládání druhých, včetně žen.

Coppolová už ve svých dřívějších filmech (Smrt panen, Marie Antoinetta) ženskou marnivost dostatečně prozkoumala. Udržovala ji jako svébytný projev ženské svobody, základ toho, čemu Machovec říká "ženský svět".

V Oklamaném ji ale odhazuje coby překážku ženské svébytnosti (marnivost je funkcí mužské touhy, nikoliv autonomním projevem ženy), kterou už ale nelze chápat v protikladu k mužskému světu, nýbrž jako všeobecně lidskou vlastnost.

Čím se tato lidskost "ženského původu" vyjadřuje: odvahou, která je však zcela jiným typem odvahy, než jaký poznávají vojáci na frontě či v jiném boji, jak se ukáže po vážném zranění vojáka Severu, potenciálního milence všech dívek a učitelek v zapomenuté jižanské škole.

Mužský a ženský svět podléhají vzájemnému oklamávání a okouzlení, předvádí Coppolová (ostatně anglický název Beguiled vyjadřuje více očarování, až hypnotizaci s nekalým úmyslem), čehož se nelze nijak zbavit. Uniknout z této osudové svázanosti marnivosti a vášně lze až ve chvíli, kdy "je třeba udělat to, co je třeba", jak slovo odvaha definuje slečna Martha, úžasně zahraná Nicole Kidmanovou.

"Je třeba, protože je třeba" − ne proto, že to něco přinese mé marnivé touze (filozof Miroslav Petříček o této osudové morální nutnosti napsal krásnou knihu Majestát zákona), vzkazuje Coppolová v Oklamaném (spíše by se chtělo říct v Okouzlených).

Ano, je třeba dělat, co je třeba − jedině taková Spravedlnost, pro jejíž hlas mají ženy asi citlivější uši, nás může zachránit. Zapomeňte na boha, ledaže by to byla žena…