Z labyrintu výtvarníka Sigmara Polkeho na výstavě v Berlíně netřeba hledat cestu

Od naší spolupracovnice v Berlíně - Zatímco v pražském Paláci Kinských svá díla právě vystavuje Němec Gerhard Richter, tvorbu jeho již nežijícího přítele a generačně příbuzného autora Sigmara Polkeho lze spatřit v berlínské galerii Me Collectors Room.

Výstava je to mnohem komornější a skromnější, přesto nabízí ucelený zpětný pohled na tvorbu muže, jehož fascinoval život střední střídy.

Poválečný ekonomický vzestup Spolkové republiky Německo byl pro většinu jejích obyvatel malým zázrakem. Zdecimovaná země se rychle postavila na nohy a s tím sílila i skupina lidí, jíž se v minulosti říkalo maloměšťáci.

Jedna z nejsilnějších vrstev společnosti fascinovala také Sigmara Polkeho. Malíř, jenž se roku 1941 narodil během vlády nacistů, po válce dospíval během rozkvětu západoněmeckého hospodářství. O to trefněji dokázal reflektovat tušené svízele konzumního způsobu života, který se pomalu zabydloval v celé západní Evropě.

Polke nebyl typickým kritikem povrchních radostí. Spíše se stavěl do role nezávislého pozorovatele, který s nadhledem a odstupem sleduje okolní život. Typické pro něj bylo až dětinské nadšení z různorodých uměleckých postupů: fotil, vyráběl koláže, maloval i kreslil.

Jak ale ukazuje berlínská výstava, nejcharakterističtější pro něj byl sítotisk. Oproti povrchnosti a komerci, kterou této technice vtiskl Andy Warhol, dokázal Polke sítotisk využít sofistikovaněji. Každý list dál koloroval a upravoval různými chemickými procesy, až vznikla suverénní, různorodá díla.

Z labyrintu výtvarníka Polkeho v Berlíně netřeba hledat cestu

Dalších 11
fotografií

Jejich námětem byly často všednodenní předměty − květináče, šicí stroje nebo auta.

Do Polkeho tvorby se promítla také bipolarita politické doby, jíž byl svědkem. Jeho expresionismem ovlivněné práce vyrůstaly z podhoubí berlínských třicátých let minulého století, kdy se extrémně dařilo nadsázce, karikatuře i uměleckému šklebu.

Polke si ale vše přizpůsoboval, nebyl jen slepým následovatelem. Jeho tvorbu nejvíce charakterizuje eklekticismus: tematická, materiálová i žánrová různorodost.

Berlínská výstava nazvaná The Editions ukazuje Polkeho práce od 60. let až do doby těsně před jeho smrtí v roce 2010. Fascinující je už to, že divák na přehlídce nemá šanci dekódovat, z jakých období díla pocházejí.

Polke divoce a spontánně přeskakoval mezi tématy i estetikou, jeho tvorba snad neměla limity. Ještě dnes se vzpírá jasnému časovému zařazení.

K tomu přispívala i Polkeho hravost a nevyzpytatelnost. Roztěkaná fantazie ho nutila zkoušet další umělecké projevy a nabádala jej ke hře s divákem.

Podstatnou část jeho tvorby představovaly práce odkazující k pointilismu, kdy obrazy skládal z desítek malých teček − teprve jejich důsledná koncentrace odhaluje, co obraz skutečně ztvárňuje.

V případě malby z pozdních 60. let nazvané Přítelkyně, jež je k vidění na berlínské výstavě, to jsou dvě rozverné dívky, které na diváka hledí lascivně a provokativně.

Stejně tak si celý život pohrával Polke. Jeho hra neměla jasná pravidla ani mantinely. Právě tato divoká svévole na jeho práci nejvíc fascinovala. Také berlínská výstava Sigmara Polkeho tedy působí jako divoký labyrint bez regulí, v němž je lehké se ztratit. A dobrovolně nehledat cestu ven.