Nový film Jana a Zdeňka Svěrákových je nostalgická skládanka, které chybí děj i dobré postavy

V novém filmu Jana a Zdeňka Svěrákových Po strništi bos, který zítra začnou promítat kina, tatínek z komína vyloví umouněného holoubka. Působí to až symbolicky, ale asi ne tak, jak si tvůrci přáli. Snímek, jehož děj těsně předchází prvnímu svěrákovskému počinu Obecná škola, je přeneseně vzato také umouněným návratem "kdysi dobrých" holubů.

Vše začíná za protektorátu, uprostřed dýmu. A hned první záběr na soptící vlak ukazuje, že oscarový režisér Jan Svěrák do značné míry stále umí dostat atmosféru do každého obrazu.

Jenže vzápětí hlavní hrdina filmu, malý kluk Eda, s kamarádem z mostu načurá na projíždějící německé vojáky. A divák si při vzpomínce na Obecnou školu uvědomí, že tohle už jednou viděl. Podobných pocitů se při sledování filmu dostaví ještě poměrně dost.

Následující fantazijní vize malého Edy se do snímku vlomí až násilně. Ukazuje to na širší problém: Po strništi bos je nostalgická skládanka takřka bez děje a se špatně napsanými postavami. Za celou dobu nenalezne způsob, jak tyto jednotlivosti − jakkoliv jsou některé působivé − smysluplně spojit do jednoho celku.

Zhrzený Eda se nesmí plést do volejbalového klání dospělých, a tak vykřikne, že tatínek "poslouchá Londýn", tedy protektorátní vládou zakázané vysílání BBC. Celá ulice ztichne. Je to ale jen předzvěst dalších událostí.

Napřed někdo za poslech zakázaného rozhlasu udá souseda. A poté co otec odmítne v práci hajlovat, je rodina nucena opustit pražský byt a vystěhovat se na venkov.

V tento okamžik přichází možnost prožít druhou světovou válku ve vesnickém bezčasí, kde se Eda včlení do místní klukovské party a dospělí narazí na staré rodové křivdy či staré lásky.

Zarputilý Edův dědeček nesnáší strýce, který prý chtěl zaškrtit babičku. Ale kdo ví, co s tímto starým Vlkem, jak se mu přezdívá, měla Edova maminka, a zda je to opravdu pouze jeho strýc?

Edův otec se zase musí postavit vlastnímu strachu. Větší než ten z nacistů, kterým s hrůzou pokřivenou tváří nenápadně vzdoruje, je však děs z vlastního táty. Tomu se ani neodváží podívat do očí.

Klíčové motivy překonávání strachu stály už v jádru Obecné školy. V novém filmu je ale divák musí odezírat z výrazů tváře či ze scén, jako když si tatínek v podání Ondřeje Vetchého jednou zvesela zpívá − v tu chvíli se na okamžik rozzáří jeho jinak obavami zkroucený obličej.

Snímky Jana a Zdeňka Svěráka na velká témata vždy hleděly smířlivě a s vlídným úsměvem, v němž bylo jen drobné procento jízlivosti.

Ať už to divák považuje za specifickou českou poetiku, nebo mu tento pohled na svět přijde až pohádkově neproblematický, novému filmu se tu poetiku nedaří ani pořádně artikulovat. Je to jen těkání mezi klukovskými dobrodružstvími v bunkru z pohřebních věnců a světem dospělých, kteří si také hrají na vojáky − s přípodotkem, že i v těch malých činech se může ukrývat malý český hrdina.

Svěrákovi však toto téma nechají uletět jako onoho zamilovaného holoubka z holubníku, který otec ve filmu vlastnoručně sestrojí.

Jinak by divák mohl mít spoustu námitek. Že se maminka hraná Terezou Voříškovou občas chová jako dívka z pohádky a prozpěvuje si, zatímco jindy je to rázná žena, která se jako jediná postaví tchánovi a "otci rodu"? Proč se tu lehké erotično a s ním spojené zjitřené emoce objevují jen za přítomnosti malého Edy, který hledí tu do výstřihu krásné tety, tu na obtloustlou koupající se ženu, jindy na vlastní mámu?

Když divák hodně hloubá, může si odpovědi domyslet. Ale celkový dojem z filmu Po strništi bos je spíš takový, jako by se režisér snažil trochu nahodile navodit atmosféru Postřižin Jiřího Menzela či Amarcordu Federika Felliniho. Bohužel až příliš zůstává v jejich stínu. A když se objeví přímá narážka na jeden z nejnemilosrdnějších a nejsyrovějších sovětských válečných filmů Jdi a dívej se, působí to v rámci této "klukoviny" už takřka urážlivě.

Párkrát se diváků dotknou emoce, ale nakonec z filmu zbudou jen vzpomínky na Edu a jeho novou partu. S nahořklým pocitem, že venkovští kluci mezi sebe tohoto Pražáka přijali nějak moc vlídně.