Ironikové, kteří to myslí smrtelně vážně. Do Prahy se vrací kapela Pere Ubu

V americké kapele Pere Ubu se na českou scénu vrací pověstná postpunková skupina temného, intenzivního zvuku. Zároveň je i čtyřicet let po zrodu nelítostným, štiplavým, výsměšným a konfrontačním komentátorem poměrů ve společnosti i hudebním průmyslu. V pondělí to připomene v pražském Paláci Akropolis.

Kapelu Pere Ubu, nazvanou podle slavné postavy z absurdního dramatu Alfreda Jarryho Král Ubu, tvořil vždy především zpěvák, autor a multiinstrumentalista David Thomas.

Na hudební scénu prý v domovském Clevelandu vstoupil, aby zevnitř zdokumentoval její bídu a tragikomičnost. Ale první dvě alba The Modern Dance a Dub Housing měla silný ohlas.

Thomas ve svých tirádách označuje sebe sama za génia, ale nadšené články z newyorských a londýnských médií ho překvapily. "Teprve pak jsme si v kapele řekli: A hele, nejspíš bychom mohli hrát delší dobu, než jsme si mysleli."

Kapela pro sebe našla nálepku "avant-garage": její kritičnost ji přibližuje k punku, Pere Ubu ale hudební scénu zároveň reflektují.

David Thomas si vždy raději protiřečí a napadá publikum i novináře v bizarních protimluvech, než aby se smírně někam zařadil. V tomhle se skupina pohybuje kdesi mezi záhadnou, inspirativní neurčitostí a pubertálním či sociopatským odmítáním. Vlivný publicista Simon Reynolds pokládá Pere Ubu za jedny z prvních otců postpunkové vlny: věnuje jim významné místo ve svých knižních dějinách postpunku Rip It Up and Start Again.

Pere Ubu stvořili své velké dílo v letech 1975 až 1982. Pak se na pět let rozpadli, poté Thomas pokračoval s obměněnou sestavou a práci prokládal mnoha sólovými projekty. Díky své hraniční pozici se sblížil jak se sofistikovanými experimentátory, třeba britským bubeníkem Chrisem Cutlerem, tak s přímými a syrovějšími hráči lidové a folkové hudby.

Z jeho písňového hraní s harmonikou typu melodeon vzešlo trio Two Pale Boys − projekt, s nímž Thomas koncertoval také v Česku. "Two Pale Boys, to je jako jemnější film pro artová kina. Pere Ubu mají vedle toho intenzitu hollywoodského blockbusteru," vyjádřil se.

Přestože Thomas dnes jako čtyřiašedesátiletý vystupuje na vozíku, pořád se mu výtečně daří rekonstruovat a lehce rozvíjet znepokojivý, chytrý i atavistický sound Pere Ubu.

Velká část publika ovšem chodí na koncerty pro auru Thomase jako sofistikovaného "hatera", který má jen škleb pro návraty zestárlých kapel a říká, že televizní reality show Pop Idol je pokračováním komerčního sebevýprodeje punku. Nevěří kapelám, které se proklamují jako politické: a přestože lze jeho dikci slyšet často jako sžíravě ironickou, on sám se štítivě odtahuje od ironie a tvrdí, že vše, co kdy dělal, myslel vážně.

Také proto v novějších reedičních kompletech potlačuje jakékoliv komentující a výkladové texty. Přeje si, aby hudba mluvila sama za sebe.

Pere Ubu se po dekády pohybují na hranici mezi širší rockovou popularitou a "artovou kapelou", u které kritický ohlas převládá nad obchodním úspěchem. V různých obdobích vydávali hudbu i pod velkými korporátními značkami (jejich vydavatelem a podporovatelem byl dokonce první manažer Metalliky), což je pro tak kritickou skupinu paradoxní.

David Thomas vidí pozici hudebního průmyslu jasně: "Nahrávacím společnostem není těžké porozumět. Jejich úlohou je prodávat hudbu. A když se vaše desky neprodávají, tak o vás nestojí. Je na tom něco těžkého k pochopení?"

Za komercializaci hudby podle Thomase nemohou vydavatelé, ale sami muzikanti, kteří přijali stav věcí.

"Podle mě jsou muzikanti většinou zbabělci. Kdyby Sting žil ve třicátých letech v Německu, nejspíš by byl nacista. Muzikanti nechtějí opustit scénu: jejich prací je nacházet uznání a být milován masami. Takže pro růst osobnosti to není zrovna zdravé prostředí," řekl David Thomas ve svém charakteristicky přímém stylu hudebnímu serveru PopMatters.