Od našeho zpravodaje v Německu – Při rutinní prohlídce ve vlaku ze Švýcarska do bavorského Mnichova v září 2010 vzbudil zájem celníků postarší muž, který měl u sebe devět tisíc eur v hotovosti. Jmenoval se Cornelius Gurlitt. Částka byla ještě v mezích dovoleného limitu, a tak mohl pasažér v cestě pokračovat.
Epizoda však úřadům zavdala podnět k ověřování, které odhalilo nesrovnalosti: Gurlitt neměl zřejmý zdroj příjmů, protože nikdy nebyl zaměstnán. Nebyl registrován u daňového úřadu, neměl sociální ani zdravotní pojištění. Žil osaměle v mnichovském bytě a pro úřady jako by neexistoval.
Příběh přinesl šokující dohru, o které se veřejnost dozvěděla až po třech letech. Během nařízené prohlídky v Gurlittově bytě bylo zadrženo více než 1400 uměleckých děl, jejichž cenu znalci odhadli zhruba na jednu miliardu eur.
Gurlitt byl synem sběratele a historika umění, který v dobách třetí říše obstarával peníze pro nacisty prodejem zkonfiskovaného "zvrhlého umění" do zahraničí.
Od začátku bylo vyšetřovatelům jasné, že ve sbírce, v níž byli vedle starého umění modernisté jako Claude Monet, Auguste Renoir, Henri Matisse nebo Marc Chagall, jsou i díla ukradená těm, kdo se po válce do svých domovů už nevrátili.
Hádanka Gurlittovy sbírky a obecně otázky loupení kulturních statků, repatriace a narovnání majetkových křivd jsou v těchto dnech jedním z témat letošního maratonu výstav Documenta v německém Kasselu. Prestižní mezinárodní přehlídka současného výtvarného umění se koná jednou za pět let a sjíždí se na ni statisíce lidí z celého světa.
Uměleckým ředitelem letošní čtrnácté Documenty se stal polský kurátor Adam Szymczyk. Ten přes deset let vedl Kunsthalle ve švýcarské Basileji a už roku 2011 ho list New York Times označil za "superstar mezi kurátory".
Právě během příprav přehlídky a v době Szymczykova jmenování do role šéfkurátora Documenty − tedy na podzim 2013 − se téma mnichovských uměleckých trofejí přetřásalo v médiích. Kurátor tehdy pojal myšlenku, že do košatého výstavního programu Gurlittovu kolekci začlení.
To se nakonec nepodařilo, větší část sbírky převzalo Kunstmuseum Bern a to se zapůjčením nesouhlasilo, přesto se nad instalacemi v Kasselu nyní vznáší přízrak uloupených děl a mnoho zastoupených tvůrců na téma reaguje.
Documenta se koná zhruba na třiceti místech. Jedním z nich je Neue Galerie, kde lze vidět projekt německé výtvarnice Marie Eichhornové − zkoumá různé aspekty vyvlastňování majetku, k němuž docházelo za nacistů v Německu a ve Francii.
◼ Přehlídka současného výtvarného umění v severohesenském Kasselu se koná jednou za pět let. Její tradice sahá až od roku 1955.
◼ Letošní čtrnáctá edice se hodně věnuje politickým tématům, migraci, kolonialismu a krizi evropské identity. Uměleckým ředitelem se stal polský kurátor a teoretik umění Adam Szymczyk, který část přehlídky také uspořádal v řeckých Aténách. Tím vytvořil prostor k dalšímu symbolickému přesahu.
◼ Kassel, který byl prakticky srovnaný se zemí během bojů ke konci druhé světové války, je příkladem fenoménu označovaném jak "art-led renewal" - revitalizace podněcované moderním uměním. Letos do města kvůli Documentě přijede více než 1 milion návštěvníků.
Instalaci dominuje obří regál s knihami, zabavenými hlavně židovským rodinám. Zapůjčeny jsou z Berlínské městské knihovny, která je skladuje už od 40. let, protože prostě není, komu by se vracely.
Téma knih − coby zdroje vědění i terče represe − se na Documentě neustále vrací. Nepřehlédnutelné je hned na centrálním kasselském náměstí Friedrichsplatz.
Zde argentinská umělkyně Marta Minujínová nechala postavit kopii aténského chrámu Parthenonu, stejně velkého jako originál, jen se sloupy a průčelími vyplněnými desetitisíci knih, které kdy byly různými režimy zakázané. A dílo není finální: po dobu trvání Documenty Minujínová nadále sbírá další knihy přímo na náměstí − tomtéž, kde je nacisté v květnu 1933 pálili.
Kromě toho se Documenta zabývá dalšími současnými tématy: migrací, totožností, kulturní dominancí či kolonialismem.
Je o to zajímavější, že díky Szymczykovu výběru je v přehlídce zastoupeno mnoho středoevropských umělců, včetně v Praze žijící Slovenky Anny Daučíkové, která zkoumá otázky identity, toho, co nás dělá tím, čím jsme.
Novinkou také je, že poprvé ve své více než šedesátileté historii se Documenta rozprostřela v plné šíři mimo Kassel. Již od dubna se konala v řeckých Aténách, zatímco kasselská část začala teprve v půlce června.
Řecká větev přehlídky některým umělcům umožnila vyjádřit se k odkazu antiky nebo se vztahovat k současným evropským traumatům − imigraci a dluhové krizi. Rozkročení Documenty není úplně nové, už předchozí ročníky se navíc odehrávaly třeba v afghánském Kábulu nebo v egyptské Alexandrii, ale šlo spíše o symbolické propojení.
Po pěti letech začala přehlídka umění Documenta. V Kasselu vyrostly obelisk i Parthenón z knih



Kritik a kurátor Tomáš Pospiszyl si myslí, že radikálnější přístup organizátorů letošní Documenty vyhověl dlouhodobému volání po decentralizaci světového umění, které má narušit tradiční globalizovaný pohled, diktovaný západními trendy a uměleckým byznysem. Sám ale přiznává, že taková decentralizace může "u diváků vyvolat rozpaky a dát větší práci takové umění přečíst."
"Samotná změna perspektivy je fascinující, i když je to na úkor známých jmen a efektních děl," tvrdí Pospiszyl.
Myšlenka, že část Documenty "migruje" z Kasselu do Atén, naprosto zafungovala − jakkoliv se v době, kdy tým kurátora Szymczyka začal akci vymýšlet, mohla zdát krátkodechá. Podobně to viděl Adam Budak, šéfkurátor Národní galerie v Praze.
Documenta 14
Kassel, Německo
Výstava potrvá do 17. září.
"Když ten plán před několika lety oznámili, byl jsem skeptický. Vývoj politických událostí ale v mezidobí z toho nápadu udělal myšlenku ještě silnější, prorockou," říká Budak, který stejně jako Szymczyk pochází z Polska a se šéfkurátorem Documenty se osobně zná.
"Szymczyk měl prostě prst na pulzu doby, na tom, co se děje v Evropě a obecně ve světě," dodává. Pro kurátora, který viděl obě části přehlídky, byla dokonce zajímavější ta aténská.
Documenta je typická tím, že vedle sebe staví umění současné i staré, objevuje fascinující kontexty a perspektivy, které by jinak zůstaly skryty.
Letos například návštěvník vedle expozice moderního pojetí rituálních masek zvířat od Beaua Dicka, kanadského umělce s indiánskými kořeny, najde téměř "muzeální" síň slávy věnovanou malijské hudební legendě, kytaristovi a zpěvákovi Alimu Farkovi Tourému. Autory této instalace jsou malijští rodáci Igo Diarra a La Medina.
Některá témata se napříč přehlídkou prolínají tam a zpátky, bez ohledu na čas a místo. To je případ i toho, jak autoři koncepce pracovali s příběhem rodiny Gurlittů.
Mezi vystavenými díly návštěvník Documenty objeví práce Louise Gurlitta, který byl dědečkem Hildegranda Gurlitta, onoho obchodníka s uměním ve službách nacistů. Louis Gurlitt se v polovině devatenáctého století prosadil jako malíř romantizujících krajin a podnikl i cestu do Řecka, které tehdy bylo pod nadvládou německé monarchie.
Gurlittova olejomalba s pohledem na Akropoli a Parthenon z roku 1858 dokazuje, jak Documenta umí propojovat, relativizovat a nacházet v kulturních dějinách nové významy.
Po pěti letech začala přehlídka umění Documenta. V Kasselu vyrostly obelisk i Parthenón z knih



Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist