Museum Kampa vystavuje Kupku a jeho sousedy z pařížského předměstí. Jejich díla se prolínají i míjí

Vážný pohled Františka Kupky na fotografii z roku 1910 láká na novou výstavu pražského Musea Kampa nazvanou Ateliérová sousedství. Vousatý malíř stojí na zahradě svého domu a jeho ruka spočívá na napnutém, zatím prázdném plátně. Je slunný den a větve vysokého kaštanu vrhají příjemný stín.

Starý snímek vzbuzuje naději, že pohled do Kupkova domácího zázemí by divákovi snad mohl o něco přiblížit nejvýznamnějšího a také nejkomplikovanějšího z českých malířů počátku minulého století. Museum Kampa jako správce největší sbírky Kupkových děl připravilo další ze studijních výstav, tentokrát zaměřenou na výtvarníkovo přátelství s umělci žijícími na stejné adrese.

Přehlídka vznikla ve spolupráci s pařížským Centre Pompidou, které zapůjčilo desítky prací francouzských tvůrců, především sourozenců Duchampových.

S nejstarším ze tří bratří Duchampových − Gastonem, který si říkal Jacques Villon −, se Kupka znal už od roku 1901, kdy se Francouz stal jeho sousedem na Montmartru.

Pět let nato se oba přestěhovali na klidnější pařížské předměstí zvané Puteaux, kde zůstali až do své smrti, tedy více než padesát let.

Sdíleli zahradu, každý měl zřejmě vlastní domek − ověřit se to však už nedá, dnes na tom místě stojí obchodní čtvrť La Défense. Každého návštěvníka v Puteaux okouzlila zahrada se vzrostlým kaštanem, jenž se stal také námětem Kupkových obrazů. Bylo to klidné, venkovsky půvabné místo s výhledem na Eiffelovu věž.

K Villonovi se po roce přistěhoval mladší bratr, sochař Raymond Duchamp-Villon, a často k nim přicházel i nejmladší a později nejslavnější Marcel Duchamp, který bydlel na protějším břehu Seiny.

Ateliér Jacquese Villona se každou neděli proměňoval v salon, jejž pravidelně navštěvovali další umělci − výtvarníci Fernand Léger, Albert Gleizes, Francis Picabia, občas i básník Guillaume Apollinaire.

Museum Kampa vystavuje Kupku a jeho sousedy

Dalších 6
fotografií

Většině z nich byl blízký kubismus, oslovily je také myšlenky italských futuristů a rovněž tehdy nově vydané spisy Leonarda da Vinciho. Právě podle myšlenek renesančního mistra se společnost, která si nejprve říkala skupina z Puteaux, přejmenovala na Zlatý řez. František Kupka se nedělních setkání spíše stranil, i když se skupinou mnohokrát vystavoval.

Právě obrazy, kresby a sochy, kterými se skupina představovala zejména na pařížských přehlídkách v roce 1912, jsou předmětem pražské výstavy.

Největší odezvu měli umělci z Puteaux na svá díla představená na Podzimním salonu. František Kupka tam vystavil dva obrazy − Amorfa. Teplá chromatika a Amorfa. Dvoubarevná fuga. Podle katalogu k výstavě šlo o vůbec první nefigurativní díla, která kdy byla v Paříži vystavena.

Skandál vyvolaly práce v sekci věnované architektuře a užitému umění. Umělci z Puteaux přichystali "kubistický dům", maketu ideálního příbytku, včetně modelu fasády a vnitřního zařízení.

Sádrové průčelí fiktivního domu navrhl sochař Raymond Duchamp-Villon a ostatní umělci vyzdobili jeho interiéry, včetně nábytku, záclon či vzorku tapet. Nejvíc kritizovaná byla hranolovitá fasáda.

Současného diváka už kubismus nešokuje, spíš ho zaskočí, že modernisté se při výzdobě kubistického domu uchýlili k růžičkám na tapetách a čajovému servisu s koloušky. To dobová kritika naopak přijala.

Mezi sochařskými díly na pražské výstavě převažují práce Raymonda Duchampa-Villona, jenž je tu několika díly srovnáván s českým modernistou Otto Gutfreundem.

Na Kampě nechybí ani proslulý Velký kůň Duchampa-Villona, bronzová, metr vysoká socha vzpínajícího se oře, jehož tělo tvoří turbína. Energií nabité dílo je zároveň i mementem: autor v roce 1914 nestihl vytvořit víc než model. Pak narukoval do války, na jejímž konci zemřel v důsledku válečných zranění. Až v roce 1955 sochu nechal odlít jeho bratr Marcel Duchamp.

Obrazy Františka Kupky se s vystavenými díly jeho francouzských kolegů prolínají i míjí. Stejně jako oni se snažil například obrazem zachytit pohyb − viz kresba Jezdci z let 1910 až 1912 −, avšak většinou je jeho tvorba svébytná, samorostlá. Asi stejně nezávazný byl i jeho vztah ke generačně mladším umělcům.