V Brně vystavují finalisté Chalupeckého ceny. V Pražákově paláci jsou gauče, plexisklo a vůně konopí

Dvě videa, dvě prostorové instalace a série maleb. Přízemí Pražákova paláce v Brně zaplnily práce pěti finalistů letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého, jež představuje to nejaktuálnější z mladé umělecké scény. A trochu to vypadá, jako by letos chtěla konkurovat designérským přehlídkám: v každé místnosti stojí nějaký nábytek.

Molitanovou pěnou potažená lavice v kompaktním šedém prostoru nabízí pohodlné spočinutí při sledování dvaadvacetiminutového videa Martina Kohouta, narozeného roku 1984. Je to spíš krátký film se silnou atmosférou, již utváří noční město a styčné body mezi lidským životem a technologiemi.

Prolíná se tu několik nesouvisejících příběhů. Nejsilnější je ten o mladém muži, který v noci pracuje a přes den spí. S přítelkyní se příliš nepotkává, proto si vyměňují vzkazy. Nenavazující monology se mění v bizarní existenciální úvahy.

Martin Kohout, jenž byl finalistou soutěže již v roce 2014, studoval akademii v Praze a Städelschule ve Frankfurtu. Žije v Berlíně, avšak film nazvaný Slides natočil v Londýně. "Je to tam etnicky pestré, všechno je koncentrované, hektičtější než například v Berlíně či v Praze," poznamenává Kohout.

O dva roky mladší Dominik Gajarský pojal projekci svého filmu nazvaného Equilibrium jako komplexní zážitek. Místnost zahalil do tlumené zelené barvy, k relaxaci lákají lehátka a nakloněné projekční plátno. Ve vzduchu je cítit jemná vůně založená na konopné esenci.

Gajarského video se odvíjí pomalu jako lehce bizarní bajka: husa a had lidskými hlasy vyprávějí, jak se ocitli na parkovišti mezi auty. Zvířata rozumují nad svým údělem, zatímco obraz zachycuje podivný kontrast mezi tělem živočichů a dopravními prostředky. Zmatený pták se tiskne ke svému odrazu na naleštěné karoserii, hadí vetřelec sune macaté tělo po palubní desce uvnitř automobilu.

Jak vysvětluje katalog výstavy, Gajarský do zvířecích monologů propašoval úryvky z klasické literatury o vztahu drog a moderního myšlení − například od Angličanky Sadie Plantové či již nežijícího spisovatele Aldouse Huxleyho.

Brno vystavuje finalisty Chalupeckého ceny. Jsou tím nejaktuálnějším v českém umění, říká kurátorka

Dalších 11
fotografií

Třetí z finalistů Richard Loskot, narozený roku 1984, ve své instalaci Odkazy věcí šálí smysly. "Pohybuji se v blízké budoucnosti," říká umělec u vstupu do dvou místností, jež proměnil v imaginární byt. Uprostřed ložnice je zvlněná postel, prostor naplňuje mihotavé sluneční světlo dopadající skrz listy stromů. Jenomže okno je zatemněné a příjemné světelné vlnění ve skutečnosti naprogramované − stejně jako robotický hlas, který předčítá z knihy Josefa Čapka o umělém člověku.

V Loskotově obýváku stojí kulatý modrý stůl, po němž se prochází kočka, a v rohu švitoří kanárek. Zdání ale opět klame, všechny živé vjemy jsou simulované − včetně "přirozeného" světla z okna, za jehož mléčným sklem lze tušit větve. Kočka je vidět jen v "zrcadle" pověšeném na stěně a trikový je také kanárek. V kleci z technického pletiva visí malý větrák s elektromotorkem. Jeho pohyby v krátkých intervalech spínají alarm, jehož počáteční tóny připomínají právě zpěvného ptáka.

Richard Loskot, který je finalistou Chalupeckého ceny již potřetí, studoval umění a architekturu na Technické univerzitě v Liberci. Teprve tříletá stáž v Mnichově v ateliéru Magdaleny Jetelové jej utvrdila, že se chce věnovat umění, ne architektuře.

Prostorovou instalaci pro brněnskou výstavu přichystala také Romana Drdová, narozená roku 1987. Místnost vymalovala tělově růžovou barvou a vyzdobila designově krásnými objekty nejčastěji z plexiskla.

"Tento materiál se používá jako nenápadná bariéra v nákupních centrech nebo na místech setkávání lidí jako letiště," říká autorka. Ta z plexiskla vytváří kopie bariér s otvory, jaké známe například z přepážek na úřadech, ale také krásné tvary s nejasným významem. Instalace s názvem Suede Dejoint, připomínajícím značku luxusní parfumerie, zahrnuje drobné objekty, možná hygienické výrobky či snad erotické pomůcky.

Neuchopitelný význam věcí, které se zdají intimní, zde představuje paralelu k sociálním sítím. "Přehršel soukromých věcí, které posíláme přes média, způsobuje, že ztrácíme orientaci v tom, co je podstatné a co ne. Vlastní emoce se stírají v emocích cizích lidí," říká autorka, která stále studuje na pražské AVU v ateliéru nových médií pod vedením Tomáše Svobody.

Nejmladší z letošních finalistů je malířka Viktorie Valocká, narozená roku 1988, která pražskou akademii vystudovala v ateliéru Vladimíra Skrepla. Pro Pražákův palác vytvořila velké expresivní obrazy, v nichž tradiční malbu na šepsované plátno doplňuje experimentální tvorbou s textilem. Barvou, solí a také savem "pomalovala" i tři gauče.

"Chtěla jsem, aby to trčelo do prostoru," vysvětluje Valocká, proč si jako podklad vybrala čalouněný nábytek, jejž získala z druhé ruky za odvoz. "Obsahově mě inspiruje úplně všechno kolem mě, včetně internetu," říká autorka, u níž lze rozpoznat odkazy k surrealismu, informelu či art brut. Největší z vystavených pláten nazvané HighFa, jež připomíná americký pozdrav plácnutím zdvižených dlaní, obsahuje překvapivý realistický detail − pohled na posvátnou zahradu v izraelské Haifě.

Kdo z pětice finalistů nejprestižnější tuzemské ceny pro mladé umělce se stane dalším laureátem, rozhodne 26. listopadu mezinárodní porota.