Nazvat někoho žijícím klasikem bývá ošemetné, avšak existují jména, na nichž se shodnou tradicionalisté i avantgardisté. V české poezii je takovým mužem Karel Šiktanc. Příští rok oslaví devadesátiny, a přestože nakladatelství Karolinum postupně vydává jeho souborné dílo, dál tvoří. Prostě si píše, jak minulý týden prohlásil o generaci mladší básník Petr Hruška během společného vystoupení v pražské Městské knihovně.
Šiktanc, vitální muž se silným, zvonivým hlasem, sem přitáhl tolik lidí, že někteří museli stát za otevřenými dveřmi. Možná tak přišli o nečekanou osvětovou vložku. Důvodem setkání byl mimo jiné fakt, že editor Richard Olehla v Městské knihovně postupně pracuje na digitalizaci a zpřístupnění Šiktancova díla veřejnosti.
Krátká přednáška o "projektu" a "cílových skupinách" však působila trochu komicky − zejména v kontrastu s následujícím rozhovorem dvou básníků.
Hruška má Šiktance v úctě. V jeho básních a jazyce se bezpečně orientuje, věnoval mu monografii nazvanou Někde tady. Šiktanc je navíc vděčným protějškem pro dialog − mluví přesně a srozumitelně. Mohl by pouze bilancovat, přesto stále žije poezií.
V Městské knihovně vysvětloval, jak mu při psaní jde o prolínání věcí či témat na co nejmenším prostoru, avšak s co největším nábojem. "Nasvítit moment ze všech stran," popsal to Šiktanc. "Ale není to magie, je to práce."
Hruška přečetl několik ukázek ze Šiktancovy loňské sbírky Horniny. Tvoří ji dva oddíly: ten první, zvaný Přímé řeči, obsahuje odposlouchané věty, k nimž se Šiktanc neustále vrací a které podle něj mohou obsáhnout kus života či světa. Naproti tomu druhá polovina, Prvorozenost, je osobnější: básník se v ní zaobírá pamětí a ztrátou blízkých lidí.
Ve všech textech Šiktanc pracuje s jazykem, řečí a jejím zvukem způsobem, jakým to v české poezii dnes dělá málokdo. Občas vyzdvihne malebnost, jindy skřípání, popřípadě vytvoří čerstvý obraz převrácením zavedeného výrazu. "Po deštích jezerová, modře mezerová / zem, / tůně v úzkých: vidět jim až do duše. / A ženy ruce jako led, // a už ne naboso! / O trávu někdo utřel nůž, rukojeť z růžového / dřeva." A nepůsobí to jako způsoby staré školy. Je to pečlivě vystavěná, poctivě vydřená poetika.
Kotrmelce na básníkovu počest chtěl v Městské knihovně metat výtvarník František Skála, ilustrátor Šiktancových pohádek − nakonec tak prý učinil na dovolené u moře.
Naopak přišel literární kritik Jaromír Slomek a Šiktance odhalil jako libretistu opery Mistr Jeroným, kterou však za minulého režimu musel podepsat cizím jménem Ivo Jirásek. Opera byla v polovině osmdesátých let uvedena devětkrát.
Na úplný závěr v Městské knihovně jednu báseň přečetl sám Šiktanc. Byla z rukopisu − další připomínka, že nadále píše. Skromně ji uvedl jako "malou básničku z poslední doby" a hned se smíchem dodal: "Nebojte se, není to dlouhý."
Odhodlal se a zvučným hlasem klidně četl: "Jsme čísla jednotného / množná je moc / moc všeho zlého // však ze vší námahy / vezdejší povahy / nejtěžší možná / vážit si sám sebe." Následoval mohutný potlesk.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist