Čerstvý nobelista Ishiguro svými romány pomáhal strhnout Británii z koloniálního piedestalu

Už mnohokrát Nobelova cena za literaturu dokázala, že kurzové sázky a fundované odhady v jejím případě nefungují. Ve čtvrtek porota navzdory politikaření a údajně zaručeným tipům, že ocenění dostanou syrský básník Adonis či spisovatelka Margaret Atwoodová, nakonec odměnila autora, který se v žádných odhadech neobjevil.

Když tajemnice Švédské akademie ve Stockholmu vyhlásila jméno britského rodáka japonského původu Kazua Ishigura, v sále se rozhostilo ticho. A možná právě toto překvapené ticho nejlépe charakterizuje muže, jenž navzdory mnoha prestižním oceněním nepatří mezi celosvětově nejznámější. Dokonce je leckde, dost možná i kvůli neanglicky znějícímu jménu, neprávem pomíjen.

Brzy třiašedesátiletý Ishiguro pochází ze slavné generace britských autorů, jako jsou Ian McEwan či Martin Amis − jeho učiteli na proslulých kurzech tvůrčího psaní na University of East Anglia byli renomovaní prozaici Malcolm Bradbury či Angela Carterová.

Ishiguro se hned dvakrát, v 80. a 90. letech, dostal do prestižního žebříčku literárních nadějí Granta, za své romány obdržel jak Bookerovu, tak i Whitbreadovu cenu, dnes známou pod názvem Costa Award. Pokud však někdo klame tělem, zde spíše jménem, je to právě tento autor.

Japonské prostředí, v němž vyrůstal do svých šesti let, literárně opustil již po prvních dvou románech. Nevydal se stejnou cestou jako mnoho anglicky píšících prozaiků, kteří svou kariéru založili na konfrontaci kultur a jejichž hvězda po jednom či dvou dílech zašla stejně rychle, jako vzešla.

Ishiguro naopak potvrdil, že umí psát o různých tématech. Svým v pořadí třetím románem Soumrak dne z roku 1989 nejenže vytřel zrak pochybovačům, hlavně prokázal nebývalou odvahu, s níž se pustil do bytostně britského tématu − vlastní interpretace skoro až posvátně uctívaného období zlaté éry kolonialismu.

Román vyprávějící o stárnoucím majordomovi, který na cestě po anglickém venkově bilancuje svůj dosavadní život loajálního zaměstnance na panském sídle, se stal nesmírně úspěšným − napomohlo mu i povedené filmové zpracování s herci Anthonym Hopkinsem a Emmou Thompsonovou z roku 1993. Tou dobou už se Ishiguro řadil po bok nejuznávanějších současných britských spisovatelů.

Na rozdíl od vrstevníka Salmana Rushdieho se vydal méně kontroverzní cestou. Nepouštěl se do přímých konfrontací, nepohlížel na dějiny zvnějšku jako kritický pozorovatel, nesnažil se být vševědoucím hybatelem dějin. Ishiguro nikdy nepsal vzletně ani přehnaně popisně. Typická je pro něj strohost a jazyková úspornost.

Pokud jeho zdánlivě si nepodobné romány něco spojuje, je to téma vykořeněnosti, osamění. Jeho hrdinové bývají outsideři, mýlící se a chybující, kteří na svět pohlížejí často pokřivenou perspektivou.

Jako cizinec se Ishiguro nebojí typicky britských témat, nemá posvátnou úctu k viktoriánské éře ani třídnímu systému, natož k literární klasice, se kterou si ve svých románech rád pohrává. I díky tomu jsou jeho díla postavena mimo jiné na pastiši stylů, nápodobě literárních vzorů, nejednou pospojovaných do neotřelých kombinací.

Takto do různých svých knih zakomponoval témata z klasické literatury, mimo jiné populární panské sídlo či detektivní prvky à la Sherlock Holmes. Své sci-fi Neopouštěj mě, v němž dívka odkrývá hrůzné tajemství vlastní existence, zase obohatil motivem internátní školy a ponurého domu ve stylu gotického románu nebo Poeova Pádu domu Usherů.

Třebaže by se mohlo zdát, že Kazuo Ishiguro je bytostným Britem, jenž nemá tak celosvětový dosah jako jiní, Nobelovou cenou dříve ocenění literáti, jeho přínos je komplexnější. Jako "cizinec" nevnímá moderní britské, avšak ani světové dějiny jako něco daného. Spíš vychází z plurality názorů, zdůrazňuje pomíjivost lidského života a dějin, možnost více výkladů, mnohovrstevnatost.

Mnozí kritici to připisují právě Ishigurovu původu − východní realita podle nich na rozdíl od evropské není založena na dogmatech a černobílém vidění.

Ishiguro svými romány pomáhal strhnout Británii z pomyslného koloniálního piedestalu, stejně tak se nebál odhalit onu tolik opěvovanou tradici bezmála jako tmářství, tepal její sobectví, hamižnost a povrchnost. A všechno to dělal bez zbytečných příkras a prvoplánové skandálnosti nebo kontroverze.