Recenze: Film Sněhulák podle Nesboho románu natočili profesionálové, někde se ale něco pokazilo

Norský spisovatel Jo Nesbø se bestselleristou stal již před dvaceti lety. Tehdy na scénu uvedl detektiva s poněkud nenorským jménem Harry Hole, pomačkaného, nicméně bystrého alkoholika, který vyšetřuje vraždy, jichž se v této čtyřapůlmilionové zemi zas tak moc neděje.

Je s podivem, že Nesbøho krimi knihy psané srozumitelným, průzračným stylem dosud nenacházely cestu na filmové plátno či televizní obrazovky. Kromě šest let starého nedetektivního snímku Lovci hlav, jejž natočil Morten Tyldum, a nedávného futuristického seriálu Okupace, k němuž Nesbø napsal námět, si veřejnost na filmového Harryho Holea musela počkat doteď.

Mnohé slibovalo, že hlavní roli ve snímku Sněhulák, jejž od včerejška promítají česká kina, přijal čtyřicetiletý Michael Fassbender. Mimořádně nadaný herec oslňuje ztvárněním rozporuplných figur v nízkorozpočtových snímcích typu Hlad, Stud, Steve Jobs nebo Macbeth. Fascinoval svým talentem na jazyky v Hanebných panchartech a osvědčil se také v komiksové sérii X-Men, kde předvádí přerod pronásledovaného hrdiny v padoucha.

Fassbender sám ale nikdy nebyl komerčním tahákem − loňská adaptace počítačové hry Assassin's Creed skončila neúspěchem.

Sebedestruktivní Harry Hole, který je hnán posedlostí v odhalování zločinů, mohl z Fassbendera učinit velkou hvězdu. Pro publikum, zvláště ženské, nebude těžké překousnout, že herec je na roli možná až moc pohledný a spíše než "vyhublou šelmu", jak jej popisuje Nesbø, připomíná modela spodního prádla, který to jen poslední dobou přehání s večírky.

Problém filmu Sněhulák je jinde. Z knih je patrné, že Harrymu Holeovi to v hlavě šrotuje, všímá si každého detailu a o lidech předpokládá vždy jen to nejhorší. Díky tomu dokáže vyhmátnout jejich jakkoli ukrývané motivy.

Část těchto myšlenkových procesů se sice odehrává v detektivově hlavě, ovšem jeho nesmírnou inteligenci prozrazuje interakce s kolegy, podezřelými či příbuznými.

Michaelu Fassbenderovi ve filmu Sněhulák sice v očích unaveně plápolá bystrost, ale protože snímek zhustil pět set stran děje do necelých dvou hodin, říká toho podstatně méně. A najednou není jasné, čím by Harry Hole měl být tak schopný a jak na některé věci přichází.

Ani napůl "flirtovní" a napůl rivalský vztah s kolegyní Katrin se v adaptaci nerozvíjí tak dráždivě.

Tím, že část děje padla pod stůl, a navíc se trochu zpřeházela chronologie, občas některá postava z filmu bez vysvětlení zmizí. Vznikl prapodivný chaos. Kdo je oním vražedným Sněhulákem z názvu snímku, sice víme, ale zbytek se utápí v mlze.

Film nemá rychlé tempo, spíš si dává načas, nepůsobí překotně, jen rozklíženě. Švédský režisér Tomas Alfredson, jenž má na kontě skvělý upírský horor ze sídliště Ať vejde ten pravý a famózní adaptaci špionážního románu Johna le Carrého Jeden musí z kola ven, opět uplatňuje své oblíbené záběrování scén přes různé clony či překážky.

Kameramanovi Dionu Beebemu poskytuje možnost hrát si s různými synchronizovanými pohyby v pozadí a popředí, případně s jízdami uvnitř jízd − například když kamera v autě couvá, zatímco auto jede dopředu.

Stručně řečeno, Sněhulák je špičkově udělaný film, kde se něco pokazilo buď při psaní scénáře, který měli na starosti tři autoři, nebo až ve střižně − což by bylo s podivem, neboť zde pracovala neúnavná Thelma Schoonmakerová, dlouholetá spolupracovnice Martina Scorseseho. Ten měl Sněhuláka původně režírovat, nakonec ho jen produkoval.

Proč se dílo v rukou tolika zasloužilých profesionálů nevydařilo, se možná dozvíme s odstupem času. Každopádně Sněhulák předznamenává konec éry žánru, kterému se přezdívá scandi noir.

Tyto severské drsné detektivky proslavené knižní ságou Milénium od Stiega Larssona, seriály jako Zločin, Most či Zabíjení a samozřejmě právě tvorbou Joa Nesbøho se méně zaměřují na otázku, "kdo to udělal". Více se snaží vykreslit sociální portrét společnosti, v níž se dějí zločiny.

Filmařsky je Sněhulák méně atmosférický než jiná americká adaptace severské krimi knihy Muži, kteří nenávidí ženy. Přestože byl natáčen v Norsku, vyhne se tomu nejcennějšímu − detailnímu pozorování tamního života.

Představa, že scandi noir je atraktivní svými příběhy, v nichž vrazi řežou oběti na kusy ocelovými lanky a jejich hlavy posazují na vrcholek sněhuláka, je mylná. Tento žánr nejde zbavovat lokální specifičnosti. Jinak z něj zbude jen bizarní mordýřská historka.