Aronofského nový film nechá chladným málokoho, zásadní je čtvrthodinová apokalyptická scéna

Americký režisér a scenárista Darren Aronofsky, jehož snímek zvaný matka! ve čtvrtek začnou promítat česká kina, na sebe upozornil několika obrazově vytříbenými filmy, které se okázale vzdávají konvenčních vypravěčských postupů. Stejně jako snímky Requiem za sen, Fontána či Černá labuť také jeho novinka stojí mimo hlavní proud. Ambiciózní hvězdně obsazené drama bylo uvedeno na festivalu v Benátkách a zřejmě také české publikum nyní rozdělí na nekritické obhájce a znechucené odpůrce. Chladným nechá jen málokoho.

Sedmadvacetiletá herečka Jennifer Lawrencová, již proslavila série Hunger Games, ztvárňuje mnohem mladší manželku slavného spisovatele v podání Španěla Javiera Bardema. Půvabná žena je pro sebestředného autora, jenž trpí tvůrčím blokem, múzou i bohyní, ale také praktickou partnerkou − coby zdatná bytová architektka, zednice i tesařka rekonstruuje jeho vyhořelý rodný dům.

Zdánlivě idylické soužití skončí ve chvíli, kdy do domu vstoupí postarší manželé, následovaní svými syny a poté dalšími nezvanými hosty.

Dráždivě provokující, ale poněkud průhledně zašifrované psychologické drama s hororovými prvky se vzpírá jednoznačným výkladům. Lze jej chápat jako metaforu náboženského fanatismu, který dává rovnítko mezi popkulturní celebritu a sektářsky uctívanou modlu, i jako příběh o uměleckých ambicích, jež se proměňují v patologickou posedlost. To je ostatně téma, které Aronofsky zpracoval již v baletním dramatu Černá labuť.

Film matka! ale může být také do extrému vyhrocenou úvahou nad nevyváženými partnerskými vztahy a proměnami, které v nich způsobuje rodičovství. Lze jej interpretovat jako biblickou alegorii o stvoření světa a vyhnání z rajské zahrady, jako podobenství o střetu řádu a chaosu, lidstva a přírody, mužského a ženského principu − a zřejmě i ledasčeho dalšího.

Působivost snímku dodávají uhrančivé obrazy − které Aronofsky umí aranžovat, byť místy sklouzává až k narcistnímu exhibicionismu − i výborné výkony herců. Zatímco Javier Bardem sugestivně rozehrává nejednoznačný portrét egoisty, v němž se otvírají temné stránky duše, Jennifer Lawrencová veškerou škálu emocí vyjadřuje téměř výhradně mimikou své smetanově jemné mladistvé tváře. Kamera ji u toho snímá z bezprostřední blízkosti.

Klaustrofobickou atmosféru dotvářejí i kreace Eda Harrise a zejména Michelle Pfeifferové v rolích stále invazivnějších vetřelců.

Největším problémem filmu je jeho nepůvodnost. Působí spíše jako zručný kompilát motivů z děl jiných tvůrců. Aronofsky jako by nevěděl, zda chce být spíše Roman Polanski, Luis Buñuel nebo Lars von Trier. První dvě třetiny je příběh nekonvenční, ale celistvý. Po vzoru Polanského hororu Rosemary má děťátko diváci netuší, zda oni podivní a stále agresivnější hosté opravdu jsou nějací satanisté, nebo jen zhmotňují paranoidní představy strachem zmítané prvorodičky, které se splašily hormony.

Jenže Aronofsky − snad pod vlivem temných vibrací filmu Antikrist režiséra Larse von Triera − v poslední třetině stále víc utahuje šrouby a neví, kdy přestat.

Vyústěním všeho je asi čtvrthodinová apokalyptická scéna, jež jako by byla vyňatá z takzvaných exploatačních filmů sedmdesátých let, které se v divácích pokoušely vzbudit emoce naturalistickými krutostmi. Až fyzicky trýznivá explicitní sekvence, která jako by do pár minut zkoncentrovala dějiny násilí lidstva, porušuje různá tabu a pro divácké přijetí filmu bude proto zásadní. Halucinogenní scéna je děsivě působivá, ale svévolně předimenzovaná.

Skoro se místy zdá, že Darren Aronofsky trpí podobně přebujelým egem jako postava Javiera Bardema. Drama matka! však zároveň potvrzuje, že jeho autor je jedním z mála současných režisérů, u nichž stojí za pozornost i jejich ne zcela povedené filmy.