Třeštíková v knižním rozhovoru s Kosatíkem vysvětluje, proč byla jen krátce ministryní kultury

Stala se vášnivou pionýrkou, ale její otec, právník, musel dělat lakýrníka. Možná by vstoupila i do komunistické strany. Jednou to řekla rodičům. V osmašedesátém, před maturitou na výtvarné škole, věřila v obrodu socialismu. I otec se mohl vrátit ke své profesi. Pak ale přijely tanky a nedaleko od domu, kde bydlela, se na pražském Václavském náměstí upálil Jan Palach. Prozřela. Dodnes doma uchovává jednu z posmrtných masek, které Palachovi sejmul sochař Olbram Zoubek. Byla jeho žačkou v sochařském kroužku a platonicky ho milovala.

V dnes vycházejícím knižním rozhovoru Sběrná kniha, který s filmovou dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou vede spisovatel a historik Pavel Kosatík, se tato životní fakta objevují na úvodních stránkách. Pro následný podrobný a poutavý dialog o režisérčiných filmech jsou důležitá.

Generace dnes osmašedesátileté filmařky si tím šokem prošla v nejdůležitějších formativních letech. Každý se k tomu musel nějak postavit. Prodat svědomí, nebo udělat vše pro to, aby zůstalo čisté. Helena Třeštíková je ten druhý případ.

Potvrdil to rovněž rok 2007. Prozřela podruhé. Tehdy jen na sedmnáct dnů vstoupila do politiky a stala se zimní královnou na ministerstvu kultury. Zjistila, že politika nemusí být čistá ani ve svobodné zemi. Člověka může zničit a sežrat.

Premiér Mirek Topolánek a Jiří Čunek, tehdejší předseda lidovců, kteří Třeštíkovou na ministryni nominovali jako osobnost hodnou vysoké důvěry, jí proti původním dohodám nutili za prvního náměstka člověka z ministerstva kultury už dříve vyhozeného. Pana Ef, jak mu Třeštíková v rozhovoru říká. Ten teď ale Topolánkově křehké vládě zařídil v Poslanecké sněmovně podporu dvou přeběhlých sociálních demokratů − Melčáka a Pohanky. Návratem na ministerstvo měl být za to odměněn.

"V intrikách chodit neumím a jediný výsledek toho všeho by mohl být, že bych nakonec seděla na Pankráci a pan Ef by mi nosil na celu buchty," říká Třeštíková ke své tehdejší rezignaci a Kosatík podotkne, že pan Ef alias František Formánek je dnes poradcem premiéra Sobotky. "No comment," odpoví režisérka, i když na jiném místě knihy si pochvaluje Sobotkovu vstřícnost při prosazování zákona o kinematografii, který dříve brzdil prezident Václav Klaus dvojím vetováním.

Klausovy důvody podle Třeštíkové nebyly ideově nijak složité. Šlo mu prý o to, aby filmaře naštval. "Stabilně žije s velkou vnitřní potřebou konfliktu. Vzrušuje ho, když má soupeře a když se s ním může před zraky veřejnosti utkat. Z tohoto hlediska jsme pro něho byli my nejen mediálně zajímavý, ale dlouho i snadný, protože slabší soupeř," shrnuje dokumentaristka zkušenost filmařů s někdejším prezidentem.

S prvním dokumentem se Helena Třeštíková setkala v mládí. Nebyl to film, ale kniha − válečný Deník Anny Frankové. Sama Třeštíková si deník začala psát roku 1961 a nepřestala. Možná i tady je příčina spíš literární podstaty jejích sběrných dokumentárních filmů jako Katka, René či Manželské etudy, z nichž některé vznikají až desítky let.

Obraz pro Třeštíkovou není tak podstatný. Říká, že snaha o estetičnost záběru ruší autenticitu. Její pedagogický kolega z FAMU, guru mladých dokumentaristů Karel Vachek, dokonce Třeštíkové vytknul, že v jejích filmech nachází asi tolik estetiky, jako kdyby se díval na popravu.

Ti dva se nemají příliš v oblibě. Rozdíl je prý v tom, že Vachek trvá na své "pravdě", kdežto Třeštíková druhé respektuje. "Když mi někdo řekne, že jsem kráva, tak mu neodpovím, že je vůl," poznamenává.

V knize třeba věcně a přesvědčivě obhajuje práci již zesnulého dokumentaristy a pedagoga FAMU Jana Špáty. Ke Špátovým humanistickým filmům je naopak skeptický Pavel Kosatík, jenž rozhovor vede − cítí v nich moralizování, předem daný postoj, "špátovského dobra" je prý na něj trochu moc.

Třeštíková připomíná, že proti špátovskému vidění světa dokonce na FAMU vyrostla v porevolučním období generace dokumentaristů, která má také předem daný postoj, ale s opačným znaménkem. "Jejich tendence je odhalovat v lidech jejich trapnost a směšnost. Čím víc, tím líp! A s tím se taky nemůžu ztotožnit," říká Třeštíková pravděpodobně v narážce na snímky režisérů Víta Klusáka, Filipa Remundy a jejich vrstevníků.

Knižní rozhovor Heleny Třeštíkové s Pavlem Kosatíkem, který vznikal čtyři roky, je místy tvrdým, ale korektním názorovým "soubojem". Dokonale připravený tazatel s režisérkou − především v částech rozebírajících její filmy − často polemizuje v dlouhých otázkách, které v té chvíli vlastně nejsou dotazy, ale spíš recenzemi, úvahami, glosami. "Film o zlé holce natočený hodnou holkou," říká třeba k dokumentu o narkomance Katce.

Vzniká tak napínavý dialog rovnocenných osobností. Čte se skvěle. Jeden i druhý neustále přinášejí inspirativní postřehy. Třeštíková se srdnatě a přesvědčivě hájí. Proces diskuse je tu cílem. Stejně jako v režisérčiných sběrných dokumentech. "Mým cílem je vyjádřit ten základní pocit, jak nám život protéká mezi prsty," říká Helena Třeštíková. Sběrná kniha ale mezi prsty neproteče.